Co by se dělo s planetou, kdybychom přestali používat plasty? Ptali jsme se prof. Bedřicha Moldana

4. Října 2017
Jsou plasty opravdu takové zlo, jak se tvrdí?
Zdroj Maxpixel.freegreatpicture.com
O plastu se dnes mluví jako o epidemii – šíří se rychlostí blesku a zanechává nesmazatelné ekologické stopy. V oceánech vznikají plastové ostrovy, ryby požírají plastové zbytky a my je. Nemluvě o tom, že jsme to podle nové studie „dotáhli“ tak daleko, že jsme si plastem otrávili i kohoutkovou vodu. A tak jsme zeptali významného ekologa a geochemika prof. Bedřicha Moldana: kdybychom nahradili všechny plasty přírodními materiály, co by na to řekla naše planeta?

Čistě hypoteticky – pomohli bychom planetě, kdybychom úplně přestali používat plastové obaly a nahradili je třeba papírovými či skleněnými?

Skoncovat s používáním plastových obalů jen tak nelze. Plast je všudypřítomný – vyrábí se ho asi 300 milionů tun ročně. Plastové obaly tvoří sice dost podstatnou, ale přece jenom část. A od plastů se rozhodně neodchází. Dneska se mluví o 3D tiskárnách, to jsou zase plasty. Takže se jich nezbavíme. Životnímu prostředí ale samozřejmě do značné míry škodí.

Přiznám se, že mě hodně šokovalo to, co jsem viděl deset let zpátky v Egyptě na Sinaji. Na kopci vidím takové bílé skvrny. ,To snad není možné, že by tady na Sinaji byl sníh,‘ říkám si – je to řídce osídlené místo. A byly to plastové tašky ze samooobsluhy. To ani nemluvím o mořích, kde odpadky tvoří celé ostrovy. Není to jen, jako když Mládek zpívá „zobali, vrabci, zobali, igelitové obaly“. Ona to žerou všechna ta zvířata v moři.

„Zobali, vrabci, zobali, igelitové obaly...“
Ingrid Taylar/Flickr.com

Některé firmy jen „malují nazeleno“. Ale lepší než nic

Plastové tašky jsou spolu s plastovými lahvemi nežádoucím plastovým odpadem číslo jedna. Podle britské studie z roku 2011 má ale opětovné použití plastové tašky třikrát stejný dopad na životní prostředí jako použití látkové tašky 393krát…

Přiznám se, že mě to nijak nepřekvapuje. Když se opravdu spočítá nejen uhlíková, ale celková ekologická stopa, dojdeme často k velice zajímavým výsledkům. Boj mezi látkovými a plastovými taškami není jednoznačný.

Vezměte si například ty vysloveně tenké mikrotenové sáčky v samoobsluhách – dohromady nic moc neváží, a pokud je pak lidé vytřídí do plastů, lze je dobře zpracovat. Co se látkových tašek týče, záleží na materiálu – některé jsou totálně umělohmotné. Potom se tolik neliší od těch plastových. Kromě toho, že vydrží víc.

Jaké je tedy potom řešení?

Když si lidé přinesou svou vlastní nádobu či tašku, ať už je taková nebo maková. Zrovna předevčírem jsme byli nakupovat se ženou a říkali jsme si, že si asi budeme muset pořídit novou tašku, protože se ta stávající úplně rozpadá. Už jenom ze společenských důvodů. (smích)

Plastové, nebo látkové tašky? Vlastní nádoby, ať už jsou takové, či makové.
Andrea Vránová

Takže řešením je zdravý rozum?

Ano, a to jak u spotřebitelů, tak prodejců. Ti hrají asi největší roli v produkci plastů, protože reagují na poptávku veřejnosti, ale do velké míry ji také usměrňují, ať už cenou, reklamou nebo produkcí nedostatkového zboží.

U těch spotřebitelů zase hrají roli instituce, jako jste vy, které lidem vysvětlují důležitost tohoto problému a ukazují možné cesty. Proenviromentální chování (tedy to přátelské k životnímu prostředí) ale závisí nejvíc na tom, čemu se říká sociální normy. Lidé se snáze pustí do něčeho, co je v módě. A právě k tomu mohou přispět média, reklama apod.

Některým takovým institucím ale ekologové spílají, že to, co dělají, je jenom „greenwashing“, tedy malování nazeleno, přičemž skutečnost je jiná. Po mém soudu má ale i greenwashing svým způsobem pozitivní vliv. Lidé si všímají ekologických snah firem a postupně jim dochází, že chovat se s respektem k životnímu prostředí patří k dobrému tónu, že nejde jen o funkci výrobku. Pořád se ale tento trendu sune kupředu jen velmi pomalu a je potřeba v tom trochu přidat.

Jsme velmocí dřeva, z kácení lesů mít strach nemusíme

Ještě k tomu „greenwashingu“ – není jím i utvrzování veřejnosti v tom, že recyklovat je správné? Plasty se nedají přeměňovat donekonečna a v přírodě nakonec stejně skončí…

Samozřejmě se nedá plast donekonečna recyklovat, ale pořád se z něj dají dělat jiné věci. Například PET lahve – lze je velmi dobře selektivně sbírat a recyklovat na nové PET lahve nebo tkaniny. Z plastů se dají také lisovat lavičky do parku, a to k nim ani není třeba nějaký zvlášť kvalitní plast.

20 tipů, jak proměnit plastové tašky v nádherné a užitečné věci

Nesmíme však zapomínat na to, že se 99 procent plastů stále vyrábí z ropy, která se dřív nebo později přemění na oxid uhličitý. To by se však mohlo změnit s rozvojem tzv. zelené chemie. Chemikové dnes vyrábí paliva z obnovitelných surovin – ze dřeva, z celulózy. A podaří-li se najít obnovitelný zdroj  místo ropy, rozhodně tím odlehčíme životnímu prostředí.

Dřevo se jeví jako šetrnější alternativa plastu, pak tu ale máme otázku kácení lesů…

Pakliže se o lesy pečuje udržitelným způsobem, mělo by být dřeva pořád dost. Kácení tropických lesů není odrazem nějakého nedostatku, získává se jím plocha pro pěstování olejných palem. V České republice dřeva v zásadě přibývá, podobně jako Evropě.

Stíhaly by se ale přírodní zdroje obnovovat, pokud bychom přešli výhradně na přírodní materiály?

Jsem přesvědčen, že ano. Když bychom těmi plasty všelijak šetřili a obaly se využívaly na maximum, obnovitelné zdroje by měly stačit.

Víc nakupujeme, víc vyhazujeme

Ekologické organizace i blogeři vyzývající k redukci plastů vyzdvihují materiály jako sklo nebo nerez. Jak se to má s jejich ekologickým dopadem?

Skleněné nádoby se dají z ekologického hlediska doporučit. Suroviny pro jejich výrobu lze poměrně snadno získat, netrpí nedostatkem a jejich zpracování ani přepracování není až tak energeticky náročné.

I nerez je cesta. Jeho největší výhodou je nízká spotřeba materiálu. Zároveň je velmi odolný, pevný. Dnes se recykluje okolo 80 procent kovového materiálu. V tomhle Česká republika pokulhává i kvůli nízkému počtu kontejnerů na kovový odpad.

Nerezové či skleněné lahve jsou perfektní alternativou k plastovým.
Pixabay.com

Máme tu fantastické alternativy k plastům. Pořád mi ale přijde, že je tu mnoho lidí, kteří žijí stylem „po nás ať přijde potopa“…

Já bych to tak černě neviděl. Takoví lidé existují, ale jejich počty se zmenšují. Tohle chování většinou plyne z rostoucí životní úrovně. Zrovna dneska jsem četl, že od roku 1991 u nás stoupla průměrná mzda asi třikrát. Co se děje s těmi penězi, které lidé mají navíc? No, z velké části si za to koupí nějaké předměty, včetně třeba zmíněných plastových tašek. Čím víc lidé nakupují, tím víc samozřejmě i zahazují a vzniká nám tu takový koloběh.

Kdo jsou ti rozhodující hráči, kteří by mohli sehrát ve zlepšení životního prostředí největší roli? Jsou to výrobci populární plastových výrobků, jako Coca-Cola? Nebo autority vytvářející zákony?

Pakliže chceme opravdu nastoupit na cestu udržitelného rozvoje, bez masivního zapojení soukromého sektoru to v žádném případě nepůjde. Ale mělo by to jít ruku v ruce s regulacemi. Ani jedno, ani druhé nemůže samo tento problém vyřešit. Bohužel spolu privátní sektor a veřejné autority příliš nekomunikují.

Přitom privátní sektor je schopný se na ty všechny regulace adaptovat, pokud získá čas. Když jsme v roce 1991 zavedli přísný zákon na ochranu ovzduší, stanovili jsme, že některé jeho paragrafy nabudou na účinnosti až v roce 1998. Průmysl měl tedy sedm let na splnění norem – a to bylo klíčové. Díky tomu se s tím dokázal vyrovnat například ČEZ, protože měl čas na to sehnat peníze a vybudovat odsiřovací jednotky a filtry. Nám se tak podařilo vyčistit ovzduší v České republice naprosto fantastickým způsobem.

Správný přístup k soukromému sektoru je tedy klíčový. Nikoho k ničemu netlačit, ale vést konstruktivní dialog. Ne boj o to, kdo zvítězí.

Za posledních dvacet let ubyla v Evropě polovina ptáků zemědělské krajiny.
Pixabay.com

Visí nad námi dva velké (děsivé) otazníky

Otázka na závěr, kterou si nemohu odpustit – jak bude vypadat naše planeta za 50 let? Jste optimista?

Já jsem určitě optimista. Hodně záleží na tom, jak je člověk založen. Statistických údajů – ať už pozitivních, nebo negativních – je tolik, že si můžeme vybrat. Mohl bych vám tady dělat litanii, co všechno je špatně, ale to nechci.

Jsem přesvědčen, že svět se nezhroutí. Ale vidím tady dva velké otazníky. Prvním je celosvětová změna klimatu, která stále častěji způsobuje jevy, jako jsou známé hurikány v Karibiku. Postupuje to rychleji, než jsme si všichni před pár lety mysleli. A přitom když si člověk uvědomí, že celý ten trend dokážou zvrátit partikulární zájmy velkých skupin, jako je ropný nebo uhelný průmysl v Americe, jde z toho určitá hrůza.

Druhým otazníkem je úbytek druhů živočichů a rostlin. A nejen druhů, ale celých populací – za posledních dvacet let ubyla v Evropě polovina ptáků zemědělské krajiny. To už je opravdu na pováženou.

Co za to může?

Nemá to jedinou příčinu. Používáme příliš mnoho chemických látek, máme ohromné lány. Představte si třicetihektarové pole – kde asi mají ti různí strnadi nebo chocholouši být? Chybí útočiště pro zvířata. Nemluvě o tom, že jejich potravní nabídka je velmi omezená. Mizí i ti malí živočichové, bezobratlí. Tím pádem nemají ptáci co žrát, a můžou vyhynout. A pak jsou tu ještě zcela absurdní věci, jako že ptáci táhnou do Afriky přes Maltu nebo Kypr a tam je zastřelí. Nad tím opravdu zůstává rozum stát, že se to děje i dnes, v 21. století…

Důvodů je mnoho a lze je v podstatě shrnout pod jeden termín – rostoucí zátěž životního prostředí. Největší hrozba ale snad není ve všech těch emisích nebo plastových taškách, ale v tom, že se lidé nedovedou domluvit.

Trochu mě mrzí, že končíme náš rozhovor pesimistickým tónem…

Přesto jsem optimista. Lidé se postupně probírají. Nebál bych se nějakých náhlých katastrof, ale ten „rozvrat“ plíživě postupuje. Měli bychom si toho všichni dohromady všimnout a něco proti tomu dělat.

***

Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc., dr.h.c. (*1935)

Jeden z nejrespektovanějších expertů na životní prostředí u nás. V roce 1992 se stal docentem v oboru geochemie na Univerzitě Karlově a o pět let později získal profesorský titul v oboru ochrana životního prostředí. Do povědomí se dostal především jako první český ministr životního prostředí. Dnes je zástupcem ředitele v Centru pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy.

***

Autorka rozhovoru: Andrea Vránová

Diskuze

Reklama