Proč mají naše nenechavé ruce opakovanou potřebu sahat do pytlíku s brambůrky?

9. Září 2018
Lucie Trávníčková
Kdo zhřeší jednou, zhřeší i podruhé. I po šestnácté.
Zdroj Pixabay.com
Témata: chipsy , tuky , konzervanty , obezita
Vypijete pět litrů oleje ročně? Že ne? Jestliže byste každý den snědla jeden balíček chipsů, tomuto množství byste se značně přiblížila. Všechny známe ten pocit, když si dáme jeden lupínek, probudí se v nás nezastavitelná mašina, která automaticky směřuje naši ruku do pytlíku pro další. A další. A další.
Reklama

Co ale způsobí to, že nás ruka neposlouchá, a i když víme, že chipsy jsou nezdravé, tučné a když sníme celý balíček samy, bude nám těžko – stejně si je k té televizi vezmeme.

To, co chipsy totiž obsahují, podprahově útočí na náš mozek. Zákeřné složení v zastoupení soli, tuku, bramborového škrobu a konzervantů nemilosrdně vyrazí na tůru k mozku, kde se zachovají jako Jeskyňky z pohádky o Smolíčkovi. „Jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.“ Stejně jako Smolíček ale pokušení neodoláme. Místo dvou prstíčků nám v sáčku s křupinkami skončí celá ruka a rozhodně ne jednou. Výrobci se dokonce dopátrali i „zlatého řezu“ lupínku. Tedy ideálního místa, kde se brambůrek zlomí a my po něm zatoužíme ještě více. I chroupání náš mozek tedy uspokojuje.

Největším potravinovým zabijákem není cukr ani mouka, ale mnohem nebezpečnější dochucovadlo


Když si křupavé potěšení dopřejeme jednou za čas, nic se nestane. Pokud bychom ale chipsy konzumovaly na denní bázi, můžeme se také začít potýkat s mnoha zdravotními problémy. Zaprvé, budeme tlusté, o tom žádná. Objevit se může i cukrovka 2. typu a onemocnění srdce.

Rafinované sacharidy a velké množství škrobů si pohrává s hladinou glukózy a inzulinu v krvi. Když do sebe nasypeme pytlík brambůrek, náš rozmlsaný jazýček bude chtít víc a víc. Ve větším množství tak sníme i to, na co bychom normálně chuť neměly.

Těžko si představit párty nebo film bez mističky s brambůrky. Z pytlíku chipsů jednou za čas infarkt nedostaneme. Není ale na škodu o těchto bubácích vědět a někde vzadu v hlavě si je uchovat. Až příště zaklepe sůl, tuk, škrob a konzervant, budeme vědět, že si na ně máme dávat pozor. Stejně jako na telefonisty z call center. Jakmile k nám jednou dostanou přístup, už se jich nezbavíme.

Diskuze

Reklama