Proč je dnes tak těžké najít partnera pro život, zatímco naši prarodiče slaví diamantovou svatbu?

22. Září 2018
Beatrice Dandová
Sociální sítě jsou supermarkety s lidskými bytostmi. Házíme je do košíku a ven hlava nehlava.
Zdroj unsplash.com
Proč je v současné době tolik singles? A proč si neustále stěžujeme, že nemůžeme najít perspektivního partnera pro život? Svádíme vinu na ostatní. Přitom bychom si ale měly sáhnout do svého vlastního svědomí.
Reklama

V době sociálních sítí je snadné jít s někým na schůzku. A právě proto jsme tak líní dát onomu člověku více šancí. Šanci dozvědět se o tom druhém něco víc. Z jedné schůzky nepoznáte, jestli je právě on váš vyvolený. Ale přijde-li zklamání nebo neutrální dojem po zhlédnutí pár fotek na seznamce, řekneme si prostě: „Nevadí, mám na výběr ze spousty dalších.“

A tak se stále znovu a znovu motáme v kruhu nenaplněného očekávání. „Na fotce vypadal tak hezky, škoda, že si s ním nerozumím.“ Jak by bylo možné si s někým rozumět po jednom večeru? Však své nejlepší přátele jsme taky neoznačily samolepkou „nejlepší“ po pár hodinách. Abychom zjistily, jestli sdílíme stejné názory a hodnoty, museli jsme se poznat hlouběji.

Velkou roli v tomto hrají sociální sítě, jež zažily rozmach v posledním desetiletí. Na základě fotek a příspěvků hodnotíme lidi, které ani neznáme a už dopředu si ve své hlavě vytváříme jejich obraz. Proč bychom se jich ptaly, co poslouchají za hudbu, když jsme si to samy zjistily už během stalkování jejich profilu? Hudba je jen ilustrační případ, ale je to právě onen kámen, kámen složený z „předzjištěných“ informací, který způsobí úraz.

Hlášky babiček, které se dědí z generace na generaci: Tak co kluci, nezlobí tě?


Běžný vývoj plánované schůzky je ten, že po chatování na seznamce si pro snadnější komunikaci dáme kontakt na Facebook nebo jinou sociální platformu. Stejně ale většinou skončíme scrollováním zdi na jeho profilu, protože lidská zvědavost nám nedá a nutí nás si o daném člověku zjistit co nejvíce informací dopředu. Obzvláště pokud nás zaujme vzhledem, jsme z jeho osobnosti tak nadšené, že se snažíme najít sebemenší náznak toho, že máme společnou tuhle věc a tamtu a to je prostě znamení, že ON je ten vyvolený.

Mnohdy po první schůzce ale nastane situace, že ta vysněná představa se zhroutí jako domeček z karet, ať už se to týká vzhledu (fotky lžou) nebo toho, co máme společného (na sociálních sítích záměrně vytváříme svůj obraz do podoby, jak chceme, aby nás ostatní vnímali. Tudíž i my samy lžeme o své osobnosti a pak – i nechtěně – způsobíme to, že nevypadáme tak, jak od nás ostatní očekávají).

Před padesáti lety lidé neměli „ty fejsbuky“ ani „internety“ a my si můžeme hlavy vykroutit, jak to sakra dělali, že se vůbec seznámili. A jak to, že někteří z nich dnes slaví diamantovou svatbu, zatímco naše kamarádka se podruhé rozvádí? Odpověď se nabízí sama: měli tu svobodu v tom, že si dopředu nevytvářeli žádné domněnky a chovali se k sobě tak, jak by se chovali ke komukoliv jinému. Nenasazovali si masky za účelem udělat co nejlepší dojem a nedávali si na „zeď“ to, co chtěli, aby o nich ostatní věděli. Neměli v telefonu dalších dvacet propojení na Tinderu a neříkali si, že nevadí, když Pepa bude na nic, protože Aleš má čas zítra a vypadá taky celkem k světu.

Diskuze

Reklama