Co dnes dělají komunističtí papaláši? Bojí se chodit mezi lidi?

4. února 2019 Lucie Trávníčková
Profimedia
Profimedia

Řada představitelů totalitního útlaku je už po smrti. Někteří skonali záhy poté, co padla železná opona. Některým ale pšenka kvete i 30 let po převratu. A na věčný odpočinek se ještě zdaleka nechystají.

Milouš Jakeš

Narodil se 12. srpna 1922 v osadě České Chalupy v obci Brloh nedaleko Českého Krumlova jako Milouš Jakeš. Celý život si ale nechává říkat Miloš, prý proto, že si to tak maminka přála, ale farář rozhodl jinak. V rodném listě a občanském průkazu ale jasně stojí jméno Milouš, a tak u něj zůstaneme.

Do KSČ vstoupil v roce 1945. Angažoval se v Československém svazu mládeže, později známém jako Socialistický svaz mládeže. O deset let později ho strana vyslala do Moskvy, aby tam studoval na Vysoké stranické škole při Ústředním výboru Komunistické strany Sovětského svazu (ÚV KSSS). Na škole se potkal i s Alexandrem Dubčekem, reformním komunistou a generálním tajemníkem z období pražského jara.

V roce 1987 dostal Jakeš šanci konečně pořádně zazářit. Nahradil prezidenta Gustáva Husáka v čele Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ). Proslavil se legendárním projevem na Červeném Hrádku, ve kterém kritizoval některé normalizační umělce a opřel se především do zpěvačky Hany Zagorové, o které tvrdil, že je to „hodná holka, všechno, ale každý rok bere 600 tisíc korun“.

Jakešův konec přišel spolu se sametovou revolucí. Během 17. listopadu 1989 byl mimo Prahu a o událostech na Národní třídě se dozvěděl až poději. Přemýšlel, že vydá rozkaz k zásahu Lidových milicí. Někteří milicionáři už prý byli na cestě do hlavního města. Nakonec se tak nestalo. Jakeš dodnes přisuzuje hlavní podíl na sametové revoluci Státní bezpečnosti (StB).

Po převratu byl Milouš Jakeš vyloučen z KSČ a stáhl se ústraní. Stále si však užíval luxusu své papalášské vily na pražské Hanspaulce. I o tu nakonec přišel, jeho potomci ji měli prodat za 45 milionů korun.

V současnosti žije Jakeš skromným životem v Dejvicích nedaleko Vítězného náměstí. A nostalgicky vzpomíná na totalitu v Československu. Je pravidelným účastníkem komunistických oslav 1. máje u Křižíkovy fontány na pražském Výstavišti. Ve svém úctyhodném věku 96 let je stále ve formě. Jeho komunistická minulost však velí žádný respekt k němu nechovat.

Lubomír Štrougal

Zapálený komunista se pustil do „díla“ už po konci druhé světové války. Byl tak pilným členem strany, že to postupně dotáhl na post ministra zemědělství a ministra vnitra. Zlatý hřeb měl ale teprve přijít.

Po srpnové okupaci v roce 1968 byl nejprve jejím odpůrcem, ale nakonec se postavil na stranu Gustáva Husáka. V roce 1970 se stal premiérem Československa a v čele federální vlády se udržel až do roku 1988.

Po sametové revoluci přišel zvrat, lidé, s nimiž celou dobu budoval v naší zemi socialismus, ho z KSČ vyloučili. Přesto se nevyhnul soudním tahanicím kvůli činům, jichž se měl dopustit za svého působení za totality. Nikdy však nebyl odsouzen k žádnému trestu.

Rodák z Veselí nad Lužnicí loni 19. října oslavil už 94. narozeniny. Stáří na něm je znát, soudě dle posledních fotek se mu ale stále dobře daří. Dokonce se občas nezdráhá vyjít ven v džínách, což je módní kousek, který za dob jeho vlády patřil k silně nedostatkovému zbo­ží.

Alojz Lorenc

Československý policista, který z pozice prvního náměstka federálního ministra vnitra Československa řídil kontrarozvědku Státní bezpečnost. V čele StB stál až do pádu totality.

Lorenc během listopadu 1989 vydal rozkaz, aby StB vůbec nezasahovala. Zdůvodnil to tím, že nechtěl rozohnit občany ještě víc. Milouš Jakeš o něm už dřív prohlásil, že byl jedním z iniciátorů sametové revoluce, s níž podle něj neměli studenti nic společného.

Rodák ze slovenského Trenčína rozhodl o skartaci velkého množství dokumentů z archivu StB. Po zrušení kontrarozvědky skončil i Lorenc. V říjnu 1993 byl za svoje činy odsouzen ke čtyřem letům ve vězení. Nic si z toho ale nedělal, odjel zpátky na Slovensko a za mříže se nikdy nepodíval. V roce 2002 byl odsouzen znovu, ale dostal jen podmínku na patnáct měsíců. Jakoukoliv vinu Lorenc vždy odmítal.

V 90. letech se věnoval IT průmyslu, letos s ním vyšel knižní rozhovor. Lorenc ve svých 74 letech žije v Bratislavě a nejspíš vzpomíná na časy, kdy ze své pozice mohl rozhodovat o osudech Čechoslováků.