Reklama

Fenomén elektronického hlasu EVP. Opravdu se dá mluvit s duchy?

4. Června 2018
Pavel Dvořák
Opravdu se dají nahrát hlasy duchů?
Zdroj pixabay
Témata: EVP , duch , smrt , druhý břeh , hlas , experiment
Záhadologové a lidé, kteří jsou schopni mluvit s duchy, jsou přesvědčeni, že svět mrtvých je nám živým blíž, než si vůbec my dokážeme představit. Některé duše, které nedošly klidu, se mohou snažit komunikovat. K této komunikaci se hojně využívá mašinka, která dokáže zachytit takzvaný elektronický hlas.
Reklama

Fenoménem EVP (Electronic Voice Phenomena) se zabývali i renomovaní vědci. Jedním z nejslavnějších byl Thomas Alva Edison. Sám Edison na duchy věřil a rozhodl se přístroj sestrojit a použít. To se mu ale nepodařilo, ale jeho následovníci jej nakonec sestrojili. Dnes se EVP stále zdokonaluje a zesnulí s námi mohou dokonce komunikovat i přes počítač.

Hlasy ze záhrobí?

K nejznámějšímu experimentu patří nechtěná nahrávka, kterou omylem nahrál malíř Freidrich Jüngerson. Chtěl si nahrát na magnetofon ptačí zpěv. Když si záznam doma pustil, zjistil, že kromě ptáků slyší v pozadí nahrávky i něčí hlasy. Podle Jürgensona patřily hlasy jeho mrtvým rodičům. Jeho magnetické záznamy byly pořízeny za přítomnosti přírodního šumu v pozadí (zpěv ptáků, šumění větru aj.). Ukázalo se, že právě ruchy v pozadí tvoří „stavební kameny“ pro „elektronické hlasy“.

Dalším úspěšným lovcem elektronického hlasu byl lotyšský psycholog Konstantin Raudive, který dokonce učil na místní univerzitě. Raudivemu se podařilo nahrát více než 100 tisíc nahrávek. Testy v laboratoři následně ukázaly, že některé z těchto zvukových záznamů obsahují identifikovatelná a zřetelná slova.

Krásné citáty o cestování, které vás donutí jít na pořádnou túru

Co na to skeptici?

Fenoménu elektronického hlasu samozřejmě nevěří úplně všichni. Najde se i mnoho skeptiků, kteří mají pro tento jev jiné vysvětlení. Dle skeptiků není EVP nic jiného než zachycený rádiový signál. Nicméně ani jeden z nich nedokázal vysvětlit, jak je možné, že hlasy sdělují informace, které se týkají pouze oslovených osob. Jak tedy tyto „rádiové signály“ mohly znát Jüngersonovu nebo Raudiveho domácí přezdívku, jak to, že znaly historky, které se staly v jejich rodinách? Tato intimní sdělení znaly skutečně jen osoby spojené s konkrétním prostředím.

Existuje snad život po životě?

To možná dokázali ruští vědci. Na moskevské Lomonosovově univerzitě totiž v roce 1990 provedli zajímavý experiment. Experiment nesl jméno Kontakt s druhým světem a účastnilo se ho pět renomovaných psychologů. Pod vedením prof. Suslova se 37 dobrovolníků, kteří trpěli nevyléčitelnou nemocí a bylo jasné, že zemřou, naučilo speciálně pro ně vyvinutému počítačovému jazyku. Až zemřou, měli se vědcům po své smrti tímto způsobem ozvat. Každý z nemocných dobrovolníků získal svou speciální šifru, podle které se měl identifikovat. Od srpna 1990 se na obrazovkách nahrávacích počítačů skutečně objevily první vzkazy! Mrtvý muž se identifikoval svou šifrou, která byla známa pouze Suslovovi. Podle ní bylo jasné, že se jedná o muže, který zemřel ve třiceti devíti letech na rakovinu. Sděloval, že smrt je podivný zážitek, který vede ke stavu, v němž není bolest, strach, smutek ani jiný podobný pocit.

Diskuze

Reklama