Barbora (21): Zesnulou sousedku jsem oplakala, bude mi chybět. Ale vím, že nás neopustila

Jako dítě jsem chtěla věřit, že duše zemřelých existují. S přibývajícím věkem jsem si ale uvědomovala, že je to nesmysl. Ovšem nedávná událost mě vrátila zpět na rozcestí. Možná že něco takového přeci jen existuje. Posuďte sami, co si myslíte o mém zážitku.

Mohlo by Vás zajímat:

Bernadeta (58): Nechtěla jsem věřit, že ve vnukovi přebývá duše mého manžela. Dnes už vím pravdu

Nejstarší sousedku na vsi jsem našla mrtvou

Bydlím s rodiči ve vesnici. Všichni se mezi sebou známe. Náš dům je posledním na konci vsi, jen naproti nám bydlela dlouhé roky paní Libuše. Neznám ji jinak než starou. Už když jsem byla malá holka, z ní byla babička. Roky bydlela sama, nikoho neměla. Mamka mě za ní často posílala s koláčem pro potěšení.

Libuše byla vždycky přátelská a ráda si povídala. Kolikrát jsem s ní seděla na lavičce před jejím domem a poslouchala příběhy ze života. Všichni ve vesnici se o ni zajímali a když něco potřebovala, každý jí šel na pomoc. Byla to vzácná osoba, kterou měli lidé rádi. Když před časem zemřela, na ves padl smutek.

Zrovna jsem za ní šla, protože si u mě objednala nějaké knihy z knihovny. Nemohla jsem se dozvonit, nikdo neotevíral. Něco mi říkalo, abych šla dovnitř. Když jsem vzala za kliku, bylo odemčeno. Libušku jsem našla s rukami na prsou, jak leží nehnutě ve své posteli. Upadla do věčného spánku. I když byla mrtvá, vypadala spokojeně. Jako kdyby byla konečně tam, kde chtěla být.

Mohlo by Vás zajímat:

Zdislava (62): V domě po tchánovi straší. Až když jsem našla jeho deník, zjistila jsem proč

Někdo byl v domě zesnulé sousedky

Vzhledem k tomu, že nikoho neměla, celá ves se jí složila na důstojný pohřeb. Byl svým způsobem veselý, protože Libuše by si to tak přála. Byla pohřbena na místním hřbitově. Nebylo člověka, který by nad jejím odchodem netruchlil. Týden po pohřbu jsem stála u okna a dívala se na její dům. Už mi z okna nikdo nemával, přišlo mi to líto.

Pak se ale pohnuly závěsy, někdo je zatáhl. Dokonce stejným způsobem, jako to dělala Libuše. Podívala jsem se na hodinky. Bylo sedm hodin večer. To byl čas, kdy si je Libuše obvykle zatahovala. Poodstoupila jsem od okna. Úplně mě z toho zamrazilo. Šla jsem za mamkou, abych se jí zeptala, jestli je někdo v tom domě.

„Vždyť víš, že nikoho neměla. Dům je prázdný,“ objasnila mi to. Říkala jsem si, že asi blouzním. Dala jsem si večeři a šla spát. Ráno jsem si kolem šesté zase stoupla k oknu a podívala se Libušce do oken. Závěsy byly roztažené. „Jak je to možné?" špitla jsem do ticha. Vrtalo mi to hlavou, ale nebyl čas nad tím rozmýšlet, protože jsem spěchala do práce.

Mohlo by Vás zajímat:

Marián (28): Myslel jsem, že mě mrtvá teta navštívila jen ve snu. To, co jsem ráno našel v posteli, mě ale vyvedlo z omylu

Sousedka neopustila svůj dům ani po smrti

Večer kolem sedmé jsem si ze zvědavosti zase stoupla k oknu. Naproti v okně stála Libuška. Byla najednou menší a působila průhledně. Zamávala mi a zatáhla závěsy. S pusou dokořán jsem stála u okna a nevěřila tomu, co jsem právě viděla. „Ona žije? Vždyť jsme ji pohřbili," lámala jsem si nad tím hlavu.

Celou noc jsem nemohla spát. Ráno v šest byly závěsy zase roztažené. Svěřila jsem se s tím naší babičce. Ta z toho nebyla moc překvapená. „To víš, Libuše v tom domě žila celý svůj život. Proč by ho měla po smrti opouštět? Její duše tam žije dál," dodala a zjevně měla pravdu. Každý večer v sedm hodin stojím u okna a mávám Libušce. Jsem ráda, že je svým způsobem stále s námi.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Julie (19): V noci jsem ukradla svíčku z dětského hrobu. Velmi rychle jsem zjistila, jaká to byla chyba

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.