Dita (22): Táta na nás nezapomněl ani po smrti. Každý den ve stejný čas se děje něco zvláštního

Dita (22): Táta na nás nezapomněl ani po smrti. Každý den ve stejný čas se děje něco zvláštního
Zdroj: Pixabay

Když Ditě zemřel tatínek, věděla, že už nic nebude jako dřív. Společně s mamkou zrušily některé zaběhnuté rituály. Bez otce to nebylo ono. Jednoho večera jim ale začala nová životní etapa.

Šárka Žižková
Šárka Žižková 09. 01. 2022 14:00

Když slyším nějaký rozhovor na duchařské téma, musím se lehce pousmát. Byly doby, kdy bych si o takových věcech myslela své. Po zkušenosti s duchem svého tatínka ale těmto příběhům ráda naslouchám. Utvrzuji se v tom, že to, co se děje, není blud.

K rodičům jsem měla vždycky blízko

Pocházím z rodiny, kde se všichni milovali. Mamka měla roky problém otěhotnět. Zažívala muka, než se mě konečně dočkala. Rodiče mi dávali všechno, co jsem potřebovala, ale nemám tím na mysli materiální věci. Všichni tři jsme k sobě cítili nevšední pouto.

To, s jakou láskou mě vychovávali, jim nikdy nezapomenu. Když jsem dospěla, neměla jsem ani potřebu se od nich stěhovat. Doma nám to skvěle klapalo a já chtěla v rodném hnízdě zůstat. Mamka se živí jako švadlena a taťka byl instalatér. Pracovali podle toho, kolik zrovna měli zakázek. U mamky bylo výhodou, že z velké části dělala doma.

Táta byl někdy celý den pryč, ale většinou se vracel lehce po šesté hodině. Měl takové pravidlo, že to je čas, kdy už má být rodina spolu. Vždy kolem půl sedmé jsme všichni usedali ke stolu a podávala se večeře. Tenhle rituál jsem zbožňovala. Nemohla jsem se dočkat, až budu mít vlastní rodinu, kde toto budu uplatňovat.

Jednoho dne taťka znenadání zemřel

To, že taťka přišel domů, se poznalo snadno. Nebyly to klíče v zámku, co jsme slyšely, nýbrž to, jak jeho taška s náčiním padá k zemi. Vše v ní zacinkalo a my věděly, že je táta tady. Ten zvuk mám za celý svůj život dokonale zafixovaný. Proč to říkám. Stala se snad ta nejhorší věc, která se stát mohla. Taťka ve věku padesáti let náhle zemřel. Skolila ho mrtvice.

My s mamkou se ještě více semkly, abychom tuto ránu osudu ustály. Jen těžko jsme ze začátku bojovaly. Taťka byl hlavou rodiny, chránil nás. Věděla jsem, že bez něj už nebude nic jako dřív. Mamka zesmutněla a já najednou neměla chuť žít. Jenže smrt je součástí našich životů, tudíž se s tím musíme naučit žít.

To, že není všem dnům konec, jsem zjistila několik měsíců po tatínkově smrti. Byla jsem ve svém pokoji a mamka seděla v obýváku. Zasněná nad tím, co bude dál, jsem zaslechla známé zacinkání brašny s náčiním. Poskočila jsem. ,,Táta?“ došlo mi a vykoukla jsem z pokoje. Na chodbě se svítilo.

Vrací se každý večer ve stejný čas

Stála jsem na druhém konci předsíně a dívala se na vchodové dveře. Za okamžik jsem za sebou ucítila mamčin dech. ,,Také jsi to slyšela?“ zeptala se a já jen pokývala hlavou. ,,Myslím, že se táta vrátil,“ řekla jsem. Zvyk, že jíme v půl sedmé, jsme s mamkou po otcově smrti zrušily. Ten večer ale šla mamka chystat na stůl jako kdysi.

Už to jsou dva roky. Každý večer kolem šesté slyšíme tátův návrat. Nic víc se neděje. Obě ale cítíme, že je to on. Vždycky se v chodbě rozsvítí a padne brašna na zem. Tátu jako takového mi to nevrátí. Musí mi stačit ten pocit, že tu někde pořád je.

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt

Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt

Související články

Další články