Zina (19): Když mi na půdě zapadl míček za krabice, netušila jsem, jaký zážitek mě čeká

Zina (19): Když mi na půdě zapadl míček za krabice, netušila jsem, jaký zážitek mě čeká
Zdroj: Pixabay

Zina s bratrancem hráli ping pong na půdě chalupy. V jednu chvíli se Zině zakutálel míček mezi krabice. Zvláštní bylo, že jí ho někdo hodil zpátky. A také to, že Viktora to vůbec nepřekvapilo.

Šárka Žižková
Šárka Žižková 12. 01. 2022 14:00

Každý z nás podle mě podvědomě tuší, že existuje něco víc než jen to, co vidíme. Je ale těžké tomu uvěřit, protože co nevidíme, jako by nebylo. Možná vám můj zážitek pomůže v tom, abyste i vy začali věřit na něco vyššího.

Šla jsem hrát s bratrancem na půdu staré chalupy

Když mi bylo čtrnáct, teta se strýcem pozvali naši rodinu k sobě na chalupu. Bylo to pohádkové místo. Velká dřevěná chalupa, kde se člověk cítil dobře. Dole v obýváku měli krb, u kterého byla radost sedět. V prvním patře se nacházely tři pokoje, v jednom z nich jsme s našima byli ubytovaní.

Ve druhém patře bylo sociální zařízení a strýcova pracovna. Měli ještě půdu, kterou ale neobývali. Nacházelo se tam jen nějaké harampádí. Bratranec Viktor si vyškemral, aby mu rodiče pořídili na půdu pingpongový stůl, kde měřil síly se svým starším bratrem. Ten v době našeho pobytu nebyl doma, takže Viktor vyzval na souboj mě.

Půda působila tajemně. Bylo v ní jen jedno okno, přes které se sotva dostalo dovnitř světlo. I přes den jsme tak museli svítit, abychom na hru viděli. Pinkali jsme si skoro každý den. Jeden z nich mi ale utkvěl v paměti proto, že se stalo něco mimořádného. Viktor nám došel pro pití a nějaké jídlo a já zůstala na půdě sama.

Na půdě byl někdo další, kdo mi vracel míček

Pinkla jsem míček ze stolu a ten se odkutálel za krabice. Položila jsem pálku a šla pro něj. Než jsem ale na místo dorazila, míček z krabic sám vyskočil. Takhle, ono to spíš vypadalo tak, jako by za krabicemi někdo seděl a míček mi hodil. Dráha letu tomu jasně napovídala.

Navíc mířil přímo na mě, takže jsem ho dokázala chytit. ,,Páni,“ pronesla jsem. Nenapadlo mě nic lepšího než míček znovu hodit do krabic. Chvíli jsem vyčkávala, co se stane. Pak se scéna opakovala. Míček jako by mi někdo hodil zpět. ,,Tak to není náhoda,“ řekla jsem si a šla blíž k místu, odkud se vyletěl.

Nevím, co jsem čekala? Že tam bude někdo sedět na bobku a házet mi balonek? Možná. Nikdo tam ale nebyl. Přišlo mi to sice děsivé, ale také zajímavé. Míček jsem hodila na jiné místo za skříň. Za krabicemi to zašustilo, půdou se rozezněly kroky, které jako by přešly ke skříni. Pak na mě míček zpoza skříně znovu vyskočil. ,,Úchvatné,“ zašeptala jsem a opřela se o stůl.

Na půdě kdysi dávno zemřelo dítě

Když se Viktor vrátil s občerstvením, nevěděla jsem, jestli mu to mám říct. ,,Ty máš teda výraz, jako bys viděla ducha,“ pronesl v legraci. ,,No, možná viděla,“ odvětila jsem. ,,Jestli tě zajímá, kdo tady je, tak já to nevím,“ promluvil. ,,Takže se ti to také stalo?“ divila jsem se. ,,Děje se to pořád. Našim jsem nic neřekl, jak je znám, nevěřili by mi,“ svěřil se.

,,Ptal jsem se babičky, zda neví, kdo tady dřív bydlel. Prozradila mi, že chalupu vlastnila nějaká početná rodina. Měli jedno postižené dítě, které zde schovávali. Jednoho dne zde nešťastnou náhodou zemřelo. Co je na tom pravdy, ale nevím,“ vysvětlil mi bratranec a já zatajila dech. Dále jsme po ničem nepátrali. Zůstalo to naším tajemstvím.

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Dcera Michaely Gemrotové prodělala před narozením krvácení do mozku: Prognóza byla hrozná, ale dělá obrovské pokroky

Dcera Michaely Gemrotové prodělala před narozením krvácení do mozku: Prognóza byla hrozná, ale dělá obrovské pokroky

Související články

Další články