Facebook
Instagram
Po výletu do Chorvatska, kam se vydala s kamarádkou a synem Pepíčkem, se Vendula Pizingerová znovu věnuje pracovním povinnostem. Tento týden zavítala na zlínský filmový festival pro děti a mládež, se kterým její organizace Kapka naděje spolupracuje už dlouhá léta. Na co Máma na přechodu nejraději vzpomíná? Čím ji dojala nedonošená miminka ve zlínské porodnici a lidé, kteří ji zastavovali na ulici?
Když se řekne festival, každý si hned vybaví buď Mezinárodní filmový festival v Cannes, nebo věhlasný festival ve Varech. Ale pak je tady ještě jeden úžasnej festival, kterej je taky mezinárodní, a to Zlín Film Festival dětí a mládeže. Podle mě je to jediný festival dětských filmů a pro děti v Evropě.
Nejdřív jsme si udělali práci, pak přišla zábava
Před dvaceti lety jsme s Kapkou naděje začali se zlínským festivalem spolupracovat. A protože jsem takový Hujer a pořád něco vyprávím, tak si neodpustím říct, jak to tenkrát bylo. Prezidentem festivalu byl herec Slávek Jandák a trávili jsme tam celý týden. Dneska nechápu, jak jsme to mohli vydržet. Nejdřív jsme samozřejmě udělali práci a až potom byla zábava, setkání s přáteli a samozřejmě také hodně mejdanů.
Když byl Kubík malej, jezdila jsem tam s ním. Pamatuju si, jak lítal za obří chodící figurkou krtka a jelikož festival probíhá v době, kdy má narozeniny, tak je tam nejednou oslavil. Potom, když začal chodit do školy, se mnou přestal jezdit. Příští rok s sebou beru Pepíčka a doufám, že se mnou pojede i tchyně, protože budu potřebovat chůvu. A to i pro sebe.
Jak jsem bilancovala těch dvacet let, zjistila jsem, že jsme ve Zlíně udělali s Kapkou obrovský kus práce. Spolupracujeme s Dětským Centrem Zlín v Burešově, které podporuje děti a pomáhá těm, které mají špatné okolnosti v rodině nebo jsou nějak ohrožené. Vždycky si s nima upečeme buřty, pohrajeme si, něco jim nakoupíme.
Čím jsem starší, tím víc brečím
Mojí srdeční a stěžejní záležitostí je návštěva Krajské nemocnice Tomáše Bati. Chodíme tam na dětské nebo novorozenecké – neonatologii. Tam mají jedinečný projekt, který se jmenuje Malé mimi. Když se mamince předčasně narodí dítě, je s ním na samostatném pokoji s inkubátorem a to je strašně fajn. Léta jim s Kapkou přispíváme. Pan primář Macko je fantastický člověk, kterému děti patří do ruky a mnoho jich zachránil. Pochovala jsem si miminko, které se narodilo s váhou asi 560 nebo 580 gramů, takovej malej králíček. Je úžasný, že dneska mají tyto děti šanci na život. Vždycky mě to rozpláče a musím odejít někam stranou. Nejsem tam proto, abych se dojímala, ale povzbudila.
Nevím, jestli je to tím, že mám malého Pepíčka, nebo tím, že jsem starší a citlivější a neubráním se slzám. Když jsem tam v pondělí stála, uvědomila jsem si důležitou věc. Pepíčkova kamarádka Anička se narodila dva měsíce před termínem. Co si ta její maminka a moje kamarádka Lucka musela prožít... A nejen ona, ale všechny maminky s předčasně narozenými dětmi. Tak mi to nějak všechno doběhlo a pobrečela jsem si.
Já tedy brečím i u filmů a je to čím dál horší. Když jsem se v minulosti dívala na Podivuhodný příběh Benjamina Buttona, vždycky jsem od půlky brečela. Teď brečím už od začátku. Na chodníku ve Zlíně mě zastavovali lidi, kteří se se mnou chtěli vyfotit, a říkali mi, jak je můj Pepíček úžasnej a že už je velikej. A já zase brečela.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
V dnešní době je podpora všeho krásného vítána
Tenhle festival ve Zlíně měl různý vzlety a pády. Asi už sedm nebo osm let mu prezidentuje Čestmír Vančura. To je obrovský mecenáš kultury. Koupil například Zikmundovu vilu, ve které vždycky, když ji navštívím, na mě dýchne, jakej to byl úžasnej člověk, jak hodně cestoval. Pan Vančura mě pozval také na zajímavou výstavu umělců na zámku. Prohlédla jsem si všechny ty úžasný perokresby. Zaplať pánbůh za takovýhle lidi. V dnešní době je podpora všeho krásnýho vítaná.
Festival je sice pro děti, ale bývá tam pelmel lidí včetně porotců, kteří přijeli z různých koutů světa. Mají šanci se víc poznat, diskutovat o umění a já to mám moc moc ráda. Proběhla také tradiční dražba filmových klapek a peníze poputují na podporu studentů filmové školy ve Zlíně.
Koncert Tří sester se zvrhnul ve slušnej mejdan
Zlín je fantastický město. Jsou tam staré Baťovy stavby, nové stavby a krásné centrum, které navrhla architektka Eva Jiřičná. Tam se odehrávají všechny ty ceremonie. A to mi připomíná, že před centrem mají ceduli, že je tam červený koberec a že se po něm musíte projít. Já se vždycky na červeném koberci stydím a jdu se svěšenou hlavou. Pak následuje rozhovor s moderátorem, kde můžu mluvit o svý práci. Lidi vás poslouchají a přijdou se podívat i místní.
A já mám z toho radost, že veřejnost vnímá moji práci. A že jí za dvacet let bylo. Dříve jsme tam pořádali koncerty na náměstí, vystupovala tam třeba Helena Vondráčková, Monika Absolonová nebo Tři sestry – to se tedy zvrhlo ve slušnej mejdan. Koncerty bývaly vždycky venku a mi honili mraky na nebi, aby nezačalo pršet.
To se zase jednou stahovala mračna nad náměstím a Helena k tomu začala zpívat písničku Já vzývám déšť. To bylo tak vtipný! Naštěstí ty mraky rozehnala. Měli jsme tam spoustu krásných zážitků a účinkujících. Kvůli covidu byl poslední dva roky v září. Letos jsme ho nedělali a jenom jsme udělovali hvězdy na chodníku slávy. Laureáty se stali herci Jan Šťastný a Bára Seidlová, kteří mě hrozně mile překvapili. Bára spolupracuje na dětských knížkách a jednu poslala Pepíčkovi.
Četníci nechápali, co jsme za hvězdy
Byla jsem opět ráda součástí tohodle krásnýho projektu a chtěla bych všem, kteří na něm spolupracujou, moc poděkovat. Zlínský festival nás před dvaceti lety přivinul na svoji hruď a jsem za to ráda. Mám s ním spojených spoustu humorných historek, ale nevím, jestli by vůbec byly publikovatelný.
Jednu vám přesto povím. Když se festival otevíral, tak jeden rok pozvali organizátoři v čele s Mílou Řádovou četníky ze Saint Tropez. Míla Řádová je hrozně milá dáma a mimochodem manažerka režiséra Menzela a nyní paní Havlový. Pamatuju si, že jeden z četníků se jmenoval Michel Galabru.
Seděli jsme ve velkém kinosále, který teď nefunguje, protože čeká na rekonstrukci. A oni tam ty četníky představovali. Byly tam samozřejmě i děti a došlo asi k drobné chybě, že nebyla puštěná ukázka z filmu, aby děti věděly, co jsou zač. Takže děti jenom koukaly, moc netleskaly a divily se, kdo že jsou ty starý pánové. No a pak jsme přišli my. Já a Alois Náhlovský. A publikum úplně burácelo a tleskalo. Večer na párty za námi četníci přišli a povídají: „Prosím vás, můžeme se zeptat. Co vy děláte? Jste herci? Nebo mezinárodní hvězdy? Měli jste nevídaný ovace. My jsme přijeli až z Francie a nic.“ Tak to bylo veselý. Je na co vzpomínat.
Těším se zase za rok!
Dcera Michaely Gemrotové prodělala před narozením krvácení do mozku: Prognóza byla hrozná, ale dělá obrovské pokroky
Dcera Michaely Gemrotové prodělala před narozením krvácení do mozku: Prognóza byla hrozná, ale dělá obrovské pokroky
Související články
