Facebook
Instagram
Na další z četných cest se vydala naše Máma na přechodu Vendula Pizingerová. Tentokrát nechala velkého Pepu doma a vyrazila do Chorvatska jen se synkem Pepíčkem, kamarádkou a její dcerou. A jak u Venduly bývá zvykem, o zážitky nebyla nouze.
Zdravím z Chorvatska. Za komunistů byl výlet do Jugoslávie něco neskutečně poetickýho a vonělo to západem. Také proto jsem za školních let vždycky soutěžila ve sběru odpadových surovin a papíru. Kdo totiž vyhrál, putovat za odměnu na dětský tábor do Jugoslávie. Jeden rok se mi to opravdu povedlo, že jsem jako pilný sběrač zvítězila, ale jelo se tenkrát do Bulharska. Pamatuju si, že mě tam v chatce kousla myš a pak jsem musela dostat tetanovku. Byl to takovej celkem komplikovanej zájezd, jak už to u mě bývá zvykem.
Kamarádka má v Betině malej domeček
Později, vlastně už po revoluci, kdy se z jugoslávských zemí stalo Chorvatsko a ostatní, jsem se sem dvakrát podívala. A vždycky mi to přišlo takový zvláštní. Lásku k Chorvatsku jsem v sobě objevila až loni na podzim, kdy jsem byla poprvé tady v Betině s mojí kamarádkou, která má stejně starou holčičku, jako je náš Pepíček. Strávily jsme tady půlku září a bylo to fantastický.
Betina je krásný kamenný město s přístavem, kde má Lucka zaplať pámbu malej domeček. A protože jsme opravdu kamarádky, tak jsme si říkaly, že když už jsme ty starý kozy (Lucka je tedy o tři roky mladší než já), máme současně malý děti a bydlíme dvě ulice od sebe, tak budeme vyrážet společně právě sem k moři. Minimálně do tý doby, než půjdou děti do školy.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Každý den chodíme 40 minut pěšky na pláž
Je to samozřejmě s takhle malejma dětma náročný. Anička teď začala chodit a Pepa už dávno lítá. Není to úplně na sezení v restauraci, což je vždycky u moře ta pravá pohoda. Člověk sedne, dá si skleničku a kouká na západ slunce, na přístav, na moře a opaluje se. No takhle, když běháte za dětma, tak se opalujete taky. Po zkušenostech z loňska jsme si řekly, že už nepojedeme autem, ale poletíme. Lítá sem jen jedna společnost, která vlastní ty nejmenší letadla na světě, takže i ty nejmenší sedadla na světě. Sednout si na ně s dítětem na klíně bylo jen tak tak. Mít o kilo víc, tak by to už nešlo. Let do Zadaru trval asi hodinu deset minut, bylo to fajn a rychlý. Pak následovala asi hodina cesty autem.
Musím říct, že můj syn je milovník vody a teď už i milovník moře. Našli jsme tady nádhernou písečnou pláž Slanica, zhruba 40 minut od baráku, a chodíme tam každej den pěšky. Ta pláž je skvělá v tom, že je zkraje jen 20 – 30 centimetrů vody a písek. To znamená, že děti jsou pořád ve vodě a jsou absolutně šťastný. Úplně nám nedošlo, jak nám bude chybět auto. Ale nevadí, máme zároveň i program. Projdeme se krásným městečkem a podél moře.
Ztracený dudlík je horší než ztracená podprsenka
Nevím, jestli je to tím, že už jsme starý nebo že jsme roztěkaný, ale cestou na pláž pořád něco ztrácíme. Máme vždycky narvaný košíky pod kočárkama míčema, kýblema, lopatkama, jogurtama, plavkama a nevím, čím vším možným. První ztráta byla moje, hned první den jsem přišla o podprsenku, což nechápu. Převlíkala jsem se do plavek na pláži. A to jsem se jako dost odvázala, protože jsem si vzala dvojdílný. Takový ty vysoký kalhotky až do pasu. A druhej den hledám pod kočárkem, kde je absolutně všechno, svoji tenkou tělovou sportovní podprsenku a ona nikde. Takže jsem ji zřejmě někde vytrousila.
Bohužel jsem měla s sebou jenom jednu, takže (a to se zase vracím zpátky k tomu věku) tady chodím bez podprsenky, ale zato šťastná a spokojená. Z toho košíku nám zřejmě vypadává spousta věcí. Druhej den ztratila Anička dudlík, což bylo horší, protože bez podprsenky se dá na rozdíl od dudlíku obejít.
Další dovolenou prosím ve spánkové laboratoři
Pepíček je nespavec, o tom už jsem vám psala. A jak se mu tady strašně líbí a má spoustu zážitků, tak potom nemůže vůbec usnout a pořád vyhlíží z okna moře. Takže to vypadá ještě na jednu dovolenou, ale ve spánkový laboratoři. Trpím velkým nevyspáním, ale zase to za to stojí.
Doufám, že se v pořádku dostaneme domů a že už nic neztratíme. Čeká nás už jen poslední den. Na druhé straně, když něco ztratíme, tak si aspoň něco novýho koupíme. V tom městečku jsou takový ty malý obchůdky a ty mám moc ráda. Takže už máme spoustu dalších nepotřebných věcí – různý šaty, košile, hračky... Ještě musíme koupit něco babičce Simoně.
Doufám, že jednou vytáhneme k moři i tatínka
Je to krásný u moře s malejma dětma, jak se radujou absolutně ze všeho. Já to často říkám manželovi a on na to, že jsem si to vymyslela, protože chci jet k moři a hledám si důvod. Ráda bych našla ten důvod, abychom ho k moři s Pepíčkem dostali. Ale nevím, jestli by s námi chodil 40 minut s kočárkem a potom se plácal s malým ve vodě. Asi to není úplně zábava pro tatínky, ale na druhé straně, spousta lidí tady jezdí na motorce. Náš malej pořád jenom: "Motorka, táta." To protože táta taky jezdí na motorce. Pořád tady na něj myslí. Věřím, že se nám to jednoho dne podaří a že alespoň na chvíli z něj uděláme takového toho spotřebního turistu – bez adrenalinu.
V létě nás čeká jiná dovolená, Albánie. Jezdíme Defendrem, kterej má stan na střeše a dá se tam dobře spát. Můžeme být v lese, můžeme zastavit vlastně kdekoliv. Můj muž říká, že to auto je tak dobrý, že nesmí k moři, aby nezrezlo. Tomu se musím vždycky smát.
Pořídila jsem dokumentární fotku matek se spícími dětmi
Je to tady strašně krásný. A protože ještě není sezona, tak jsou tady jenom německý důchodci. S některejma jsme se seznámili a jsou to hrozně fajn chlapi. A jsou tady hodně maminky s dětma, který jsou na mateřský a mají to stejně jako my. Mám jednu dokumentární fotku, jak ty maminky sedí v restauraci a děti jim spí v kočárku. Nám se to za celou dobu nepovedlo. Všude jsou tady schody a děti pořád lítají nahoru dolů. Ale věřím, že až sem pojedeme příště, tak to bude o něco lepší a někde i chvíli posedíme.
Anička s Pepíčkem už spolu začínají dobře fungovat a krásně si hrajou. Dokonce spolu chodí za ruku, hladí se a občas si dají pusu. Pak si ale zase dají třeba kýblem do hlavy. A musím říct, že když se rvou o hračku, tak většinou ten souboj vyhraje Anička. Jak se říká, ženská sice neví, co chce, ale vždycky to dostane. Takže to platí na 100 procent.
Přeju všem maminkám, aby trávily takhle krásný chvíle u moře jako my.
Dcera Michaely Gemrotové prodělala před narozením krvácení do mozku: Prognóza byla hrozná, ale dělá obrovské pokroky
Dcera Michaely Gemrotové prodělala před narozením krvácení do mozku: Prognóza byla hrozná, ale dělá obrovské pokroky
Související články
