Dáda Patrasová popsala setkání s klinickou smrtí: Plazila jsem se, nemohla dýchat a viděla sebe na posteli

Dáda Patrasová se svoji dcerou Aničkou, která nedávno prodělala vážnou nemoc.Anička Slováčková po chemoterapiích.Dáda Patrasová přijala pozvání Miluše Bittnerové do pořadu Na kafeečko.Dáda Patrasová promluvila v pořadu Na kafeečko o tom, jak prožila klinickou smrt.+ 3 fotky+ 4 fotky

Dagmar Patrasová, přezdívaná Dáda, je česká herečka, zpěvačka a moderátorka. Oblibu si získala především u dětí se svými písněmi o žížale Julii. V pořadu Na kafeečko se ale rozpovídala o svém životě a strachu o dceru Aničku.

Michaela Šimeček
Michaela Šimeček 13. 09. 2021 13:18

Dagmar Patrasovou (65) všichni znají jako Dádu a majitelku žížaly Julie. S Felixem Slováčkem má syna Felixe a dceru Aničku, která donedávna bojovala se zákeřnou nemocí.

Dagmar Patrasová přijala pozvání herečky Miluše Bittnerové do pořadu Na kafeečko a povídaly si nejen o životě, ale i o tom, jaký měla o Aničku strach v době její nemoci.

Bittnerová: Řekni nám, jak se ti podařilo zhubnout.

Patrasová: No, tak za to můžou okolnosti.

Nervíky? Je to taky trošku stresem? Teď se budu rouhat, ale trošičku ti to závidím. Když mám stres já, tak naopak přibírám i ze vzduchu.

To má moje ségra taky.

A ty teda naopak hubneš? Strašně ti to sluší, ale opravdu.

Děkuju.

Kluků ze štábu jsem se ptala, co by je tak zajímalo. Jeden říkal „Vrchní prchni“ a druhý zase „Návštěvníci“…

Asi tuším proč.

No jo, ale promiň, i já jako ženská... To bylo neskutečné, jak jsi tam přenádherná Patraska. V „Trháku“ taky. Když jsem poprvé točila a nebyla tam klapka, která vypadá jako ty a nedělá to klap, tak jsem byla trošičku zklamaná. Myslela jsem si, že když je někdo klapka, tak musí být nutně atraktivní. A ty jsi v jednom rozhovoru řekla, že sis nikdy nepřipadala hezká.

Ano

Opravdu ne? Jak je to možné?

A v dětství jsem měla mindrák, protože maminka mi vždycky takhle omydlila hlavu. Taky mi to vždycky vyholili. Vypadala jsem prostě jak kastrol. A nepřipadala jsem si...

Nepřipadala jsi si hezká, ale přitom jsi byla idol. Ty zástupy chlapů, které si musela odmítat... Přece jsi si asi uvědomila, že jsi takhle atraktivní.

Já jsem se hrozně divila. Nepřipadám si tak ani dneska.

Zaujal mě teď tvůj příběh, ty jsi po operaci páteře. Oprav mě, jestli řeknu něco špatně.

Krční páteře.

Krční páteře. Tak jsi vlastně zažila klinickou smrt?

Jo.

Přiznám se, že jsem se nikdy nepotkala s někým, kdo prošel tímhle tím. Nicméně je to téma, které mě strašně zajímá.

Já jsem taky tomu nevěřila.

Co se stalo a jak to probíhalo?

Stalo se to, že asi dva dny po operaci jsem šla do koupelny. Bylo to ráno v šest. Prostě jsem šla do té koupelny a takhle jsem se sehnula, už nevím pro co, a ono mi to tady ruplo. A to tak, že se mi udělal úplný buřt a úplně to tak táhlo. Což o to, ale já jsem nemohla dýchat. Lapala jsem po dechu, doplazila jsem se k tomu zvonku a zvoním na sestřičku. No a ona přišla a já už jsem nemohla ani pořádně mluvit. Ona říká: Ježíš, co se stalo? Ježíš, já mám malou pětiletou holčičku, tohle to mi nemůžete udělat. Byla z toho úplně jak Lotova žena.

A já jsem řekla jenom: Doktora. A pak už mě položili na postel, dávali mi nějaký kyslík a něco se mnou dělali. Najednou mi bylo dobře. A viděla jsem sebe na té posteli, kde seděl doktor a říkal: Jsem s vámi, jsem s vámi. Tohle mi říkal pořád. Já jsem v duchu říkala: Tak něco dělej, protože já nemůžu dýchat. No a pak jsem viděla, jak přijelo ARO v těch červených kostýmech a se stříbrnými kufry. Vím, že tam byla taková blonďatá paní doktorka, no a pak už jen tma.

Je to tak, že člověk kouká ze shora? Že tu situaci vidí jakoby ze shora?

A ještě se mi stalo, že jsem měla před sebou takové dva obdélníky jako televize. Jeden tady, jeden tady. No a na tom levém stály moje děti, byly smutné a držely se. Nějaký mužský hlas pořád monotónně říkal: Nesmíš, nesmíš. No a tady mi projíždělo moje dětství a vlastně můj život. A projela mi tam scéna, kdy jsem dělala prostné na hudbu Exodus. V té rychlosti to tam běželo. Ale tady ta malá šestiletá holka prostě tancovala doma na koberci, dělala přemety a různé věci. No a byl to ten Exodus.

A pak teda nic?

Pak tma. Probudila jsem se na nějaké JIPCE, kde pode mě vkládali takovou desku, což byl rentgen. Taková černá deska to byla a těch rentgenů jsem měla nespočet. Něco se tam prostě stalo, něco se urvalo, dokonce mi pak tady takhle udělali díru.

Tam jsme mohli dát port, skoro...

Takhle přesně, jak je ten port, tam mi udělali díru a dávali mi transfuze a plazmu, protože žíly už to nevydržely. Tu jizvu mám dodnes.

Aha.

To je ona a štve mě, protože mě tak divně táhne.

Jo, no to se dá odstranit, to si potom řekneme.

Jo? To už nestojí za to.

Ale prosím tě. Jak moc člověka změní zkušenost s blízkou smrtí?

Řekla bych, že asi hodně, protože když přežiješ, tak si toho vážíš. Vážíš si víc věcí kolem sebe. Vážíš si víc života. Předtím ti to nepřijde. Žiju a jdu ulicí, jdu si nakoupit a tohle to...

Jo, je fakt, že člověka to změní.

Změní… Manžel byl tehdy na turné ve Španělsku, takže jsem měla akorát podporu dětí.

A ty byly ještě malé, ne?

Byly, ale ne úplně. No a aby toho nebylo málo, jak mi tadyhle něco píchali, tak mi takhle narostla červená ruka. Jak se tomu říká, počkej, teď už jsem to zas úplně…

Já nevím, červená ruka?

No, ta ruka mi otekla a šíleně to bolelo, protože si myslím, že jak mě přendávali na operační lehátko, tak mě chramstli. Je to možné, protože jsem se probudila a měla jsem bolest ruky.

My jsme se k tomu zážitku dostaly přes gymnastiku. Takže je to trochu tak, že sportem k trvalé invaliditě?

Je, je.

Ty sis na gymnastice malinko pochroumala páteř?

Děti ještě nemají páteř vyvinutou, mají ji ještě měkoučkou, že jo? Proto jedou ty malinkaté gymnastky. Ale já jsem to milovala, cvičila jsem všude, kde byl trošku prostor. U babičky na venkově. Doma na tom koberci, protože my jsme měli takový orantlovaný, jak to tak bývá, a já jsem si to vzala jako kladinu. Ono to dlouho nevadilo, to přišlo až v pozdějších letech. Pan doktor mi dokonce řekl, že mám páteř devadesátileté stařenky. Že to mám hrozné od shora až dolů. Tady dole na bedrech mám otočený obratel. Mohl to být třeba důsledek toho cvičení v dětství.

V kavárně by se ti to pravděpodobně nestalo. Takže gymnastika je nebezpečný sport.

Ale krásný.

Tobě se děti hodně povedly. Aničku znám osobně a je to neskutečně talentovaná a milá holka. Rozhodně to není o tom, že já jsem dcera Dády a Felixe...

Naopak, ona tím trpí. Když byli malí, tak jsem jim říkala tu známou větu: Když jdeš po schodech, tak zdrav všechny, abys nesjela po zadku z těch schodů.

Tvůj syn Felix, i když se osobně neznáme, teď hraje ve stejném divadle jako já, v divadle Adverte. O tom taky všichni z branže mluví dobře. Takže to se ti velmi povedlo. Anička teď prožila velmi těžké období. A ty jsi byla u toho jako máma. To mi teda řekni, jak to máma zvládá?

To si musíš odbýt v sobě, ve svém nitru, a navenek před dítětem se prostě chovat normálně. I kdybych jí říkala: Ty moje chudinko a ty tohle... No tak to prostě nejde. Musíš jí dodat tu sílu. Z tebe a z jejího okolí, protože jsme to samozřejmě těžce nesli.

Měla jsi strach?

Strašný, strašný, strašný.

Já si to skoro ani neumím představit. To je asi ten největší strach, jaký může člověk zažít, že jo?

Hlavně když se v jejím mlaďoučkým věku přihodí tohle. Museli jsem pak všichni zjišťovat, kdo z rodin tuhle tu zlou nemoc měl. No a byli jsme… byli jsme prostě špatní, ale snažili jsme se nedávat jí to najevo.

Kde jsi vzala v sobě tu sílu pro sebe, abys to zvládala? To mě zajímá, protože na nás a Lifee.cz koukají ženské. Jsme především sever pro dámy. Kde tu sílu najít?

Ono je to tak, že prostě musíš. Nejde o tebe, ale jde o ní, že jo? A v té okolnosti, já nevím, třeba od Boha.

Ale teď už je Anička v pořádku. Co vnuci?

Ježíš, ti jsou sladcí.

Jo?

Jo, jo. Ti jsou roztomilí a jsou hodní a…

To je hrozně divné, že já mluvím o Xenii, že má vnuky. Nezlob se na mě, ale jako…

No jo...

A jsi třeba i taková hlídací babička?

Moc hlídací nejsem, protože mám ještě práci, ale kdykoliv třeba syn potřebuje, tak mu pohlídám. A na ten den, co měla Anička svůj velký koncert a křest první desky, tak si mě objednal, abych hlídala. A já jsem si pak uvědomila, Ježíš, vždyť bych chtěla být s ní. Vždyť já bych to chtěla vidět. Ale on tam zpíval a křtil. Já to chápu a zajdu si na ni někdy jindy.

Celou zpověď Dády Patrasové najdete v úvodním videu. Co všechno prozradila?

  • nespokojenost se svým vzhledem
  • antiprotekce na konzervatoři
  • klinická smrt po úrazu z gymnastiky
  • její herecké role
  • strach o dceru Aničku

Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee.cz/talkshow Na kafeečko

Související články

Další články