Facebook
Instagram
Minulý týden uplynul rok od chvíle, kdy si šestatřicetiletá maminka Hana Samsonova úplnou náhodou nahmatala bulku v pravém prsu. Už tehdy věděla, že půjde o nádor, a byla pevně rozhodnutá se s rakovinou poprat a nepodléhat chmurným myšlenkám. To se jí po celou dobu náročné léčby dařilo. Krize přišla až nyní.
Hanku si z jejího vyprávění pamatujeme jako nezdolnou bojovnici, kterou jen tak něco nerozhodí - ať už šlo o diagnózu samotnou, náročnou chemoterapii, nebo vypadávání vlasů. Její nepřehlédnutelně optimistický přístup k léčbě spousta z nás nechápala. Nic ale není černobílé. Stavy, které má většina onkologických pacientů, když se dozví diagnózu, Hanku dostihly po ukončení léčby.
Šlo především o strach. Obavu, že se rakovina vrátí. Vracely se jí také vzpomínky na extrémně nepříjemné stavy, kterými trpěla po každé dávce chemoterapie. Paralyzovaly ji natolik, že jí každodenní činnosti začaly dělat obrovské problémy. Uchýlila se proto k jedinému logickému kroku. Vše Hanka velmi otevřeně popisuje v dalším pokračování svého příběhu.
Léčbou jsem prošla téměř jako růžovou zahradou
Po celou dobu léčby jsem se udržovala v dobré náladě. I když mi bylo špatně, i když mě všechno bolelo, i když mi bylo mizerně a byla jsem nepříjemná, nechtěla jsem nikoho vidět a být sama. Ty poslední uvedené stavy u mě netrvaly věčně a ani nemohly. Nechtěla jsem to. Odpozorovala jsem si, že se dostavují zhruba šest dní po podání chemoterapie, a tak jsem na to doma upozornila, věděli to a já měla klid na vyrovnání se sama se sebou.
Jakmile se mi udělalo lépe, začala jsem se opět do všeho zapojovat a dělat to, co mi přináší radost a na co jsem do té doby neměla čas. Jde o to uvědomit si, že nic netrvá věčně, ani ta bolest, ani špatná psychika a je v naší moci věci změnit. Ležet doma a užírat se tím, jak je člověku špatně, by zvládl zřejmě každý. Nejdůležitější je udělat rozhodnutí, že to tak nechcete, a změnit to. A tak jsem celou léčbou prošla opravdu téměř jako růžovou zahradou. Protože když mi bylo dobře, dělala jsem to, co se mi chtělo a na co jsem dříve neměla čas. A v tu chvíli jsem si to začala i užívat.
Po operaci přišel strach, že se nemoc vrátí
Když jsem pak ukončila chemoterapie a měla za sebou i operaci, začala jsem se cítit nějak zvláštně. Čekala jsem, že - řečeno s nadsázkou - přijde příval štěstí, radosti, že jsem nemoc zvládla a že to mám za sebou. Ale nic z toho se nestalo. Naopak jsem začala mít strach, obavy. Nechápala jsem, odkud to jde a proč? Vždyť to mám za sebou! Mám se radovat. Ale radost nepřicházela. A většinu večerů mi před spaním běžely hlavou vzpomínky na chemoterapie. Na ty stavy, které jsem si zažívala, na to, jak se na mě ze zrcadla díval úplně cizí člověk bez vlasů, obočí a řas, s kruhy pod očima…
Měla jsem strach, že se to stane znovu. Znám svou diagnózu. Není to samozřejmě dogma, ale… recidivy jsou v případě triple negativního nádoru časté a přicházejí nejčastěji do dvou let. Tím spíš s mou genetickou zátěží (Hanka je nosičkou mutace v genu BRCA1, tedy je v jejím případě mnohem větší pravděpodobnost oproti zdravé populaci, že se jí rakovina vrátí - pozn. red.). A tak se pro mě večery staly dobou, na kterou jsem se netěšila.
Věděla jsem, že se neobejdu bez antidepresiv
Zbavit se těch myšlenek bylo těžké. Až jsem pochopila, že mám depresi. Všechno bylo najednou hrozně těžké. Přemýšlet bylo těžké, zorganizovat si den, jen samotný nákup byl někdy nepřekonatelný problém. Nic jsem nechtěla dělat, jen se zavřít doma. Vzhledem k tomu, že už jsem si jednou depresí prošla, věděla jsem, jak to přichází, proto to tentokrát nezašlo tak daleko.
Ihned jsem vyhledala pomoc. Od své onkoložky jsem dostala kontakt na skvělou paní psycholožku, k níž jsem se zapsala. Dále jsem si našla psychiatričku, protože jsem tušila, že tentokrát se to bez antidepresiv neobejde. Nicméně jsem netušila, že antidepresiva mohou vypsat i onkologové. Čekací doby u psychologů a psychiatrů jsou totiž dlouhé a tak dlouho jsem čekat nechtěla ani nemohla. Myslím, že jsem měla opravdu štěstí, že jsem měla tak skvělou lékařku na chemostacionáři. Nyní je s prášky vše lepší, jednodušší. Mám před sebou ale stále dlouhou cestu. Pochopila jsem, že mě léčba dohnala až dodatečně. To, čím si většina lidí zřejmě prochází na začátku, s tím se já potýkám až teď.
Více si vážím času a sebe sama
Neřekla bych ale, že se mi po nemoci nějak změnily priority, ty mám stále stejné. Pro mě je to rodina, zdraví a být šťastná. Co se ale změnilo, je to, jak si vážím času a jak se stavím ke každodenním problémům. Jsem méně konfliktní, protože si uvědomuju, že předtím jsem na spoustě věcí trvala a lpěla. Teď se zeptám sama sebe, zda je to opravdu důležité, či nikoli.
Také jsem si začala víc vážit sama sebe. Času, který si věnuji, jak o sebe pečuji - nemyslím o fyzickou schránku, ale o tu duchovní. Nemoc člověka změní. Mě určitě změnila k lepšímu. Nejvíc se teď těším na čas s rodinou, na společnou dovolenou a na jaro a léto. Jaro je moje nejoblíbenější období roku - koupím si nové tenisky a budu dál pokračovat v procházkách přírodou.
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Související články
