Facebook
Instagram
Markéta Hrubešová (50) je nejen úspěšnou českou herečkou. Stejně talentovaná jako před televizními kamerami je také v kuchyni. „K vaření jsem dřív neměla žádný vztah, ale pak se to překlopilo a stala se z něj moje velká vášeň,“ vypráví v rozhovoru pro Lifee.cz. Nyní pomáhá lásku k jídlu najít i českým dětem.
"Myslím, že je to strašně důležitý. Jaký si děti odmalinka udělají vztah k jídlu, takový ho budou mít celý život," tvrdí nestárnoucí diva. Jak prozradila v rozhovoru naší šéfredaktorce, o kariéře profesionální kuchařky sice neuvažuje, ale doufá, že příprava jídla ji bude těšit ještě hodně dlouho.
Markéto, kde se vzala tvoje láska k vaření?
Miluju jídlo odnepaměti, ale vaření jako takové až od svých asi 23 let. Než jsem se odstěhovala od rodičů, neuměla jsem vařit vůbec – jen špagety a čaj. Až nouze naučila Dalibora housti. Najednou jsem bydlela sama a nikdo mi nevařil. Moje první volba byly restaurace, ale jednak to stojí peníze, a taky to nemusí vždycky úplně vyjít. Takže jsem to logicky začala zkoušet sama a ono to najednou šlo.
Takže ze začátku to byla spíš nutnost než vášeň?
Nikdy jsem si nemyslela, že budu vařit. Kdyby ses mě zeptala v osmnácti, tak bych řekla, že budu vždycky chodit do restaurace. Neměla jsem k vaření zkrátka vztah. Najednou se to překlopilo a objevila se vášeň. Našla jsem nového koníčka. Něco, co mě baví, a navíc u toho můžu i svým způsobem relaxovat.
A pak přišlo vaření v televizních pořadech a kuchařky…
Krok za krokem jsem se začala „profesionalizovat“. Nejdříve přišla nabídka na televizní pořad Tescoma s chutí a pak následovaly čtyři série Recepty pro radost z produkce TV Paprika. Napsala jsem první kuchařku Tak vařím já, potom druhou, třetí, čtvrtou a teď vyjde pátá. Jedna z nich už je v reedici, to znamená, že celkem jich je šest. Poslední dvě jsou pro děti - Pan Brambora a jeho kamarádi a Koko a jeho kamarádi.
Jak tě napadlo věnovat se v kuchyni dětem?
Myslím, že je to strašně důležitý. Jaký si děti odmalinka udělají vztah k jídlu, takový ho budou mít celý život. Já měla štěstí, že jsem vyrůstala v rodině, kde se dobře vařilo. Maminka i babička mi tak vypěstovaly velmi pozitivní vztah k jídlu. Vždycky jsme se všichni sešli a užili si společné stolování. Jezdím se svým workshopem po školách a školkách a povídám si s dětmi, učitelkami i kuchařkami, které vaří ve školních jídelnách. A všude mi říkají v podstatě to samé – a to, že se dneska už tolik nevaří. Mamky nemají čas nebo je to nebaví, a tak se zajde do rychlého občerstvení nebo se jídlo objedná. Ten hezký čas u jednoho stolu už je docela vzácný a mně je to líto. Proto jsem si řekla, že na to půjdu z druhé strany – od dětí. Když se odmalinka naučí k jídlu správně přistupovat, začne je vaření zajímat a bavit, pak si to ponesou celý život.
Zvládnou podle tvých kuchařek děti uvařit samy?
Vycházím z toho, že když byla dcera malá, tak se mnou byla pořád v kuchyni. O jídle jsme si hodně povídaly a sama ho hned chtěla zkoušet i „uvařit“. Takže ano, v kuchařkách jsou takové recepty, aby děti mohly vařit samy nebo se na přípravě podílet. Samozřejmě těm nejmenším pomáhají rodiče, babička, sourozenci. Efekt je v tom, že to, co uvaří, taky snědí a jsou pyšné, že to “uvařily” samy. A tak se to celé krásně prolne.
Recepty vymýšlíš sama, nebo se někde inspiruješ, třeba využíváš rodinné poklady po babičce?
Je to souhra všeho. Vymýšlet něco úplně nového nejde. Klasické věci už byly dávno vymyšlené a montovat se do nich nedává smysl. Když něco funguje 200 let, tak proč to předělávat? Občas se ale dá trochu pohrát. To pak intuicí a citem zkouším dát určité komponenty dohromady. Výsledek otestuji na rodině a když mi to odsouhlasí a vidím, že jim chutná, tak s tím jdu ven. Rozhodně nekopíruju, to nemá smysl, na to by se velmi brzy přišlo. Spousta lidí se mě ptá, když vidí moje kuchařky, jestli to skutečně vařím všechno já. Tak ano, všechno vymyslím já, nakoupím si suroviny, uvařím jídla a připravím je na focení. Všechno je focené u nás v kuchyni nebo venku. Nemám foodstylistu, který by přišel s pinzetou a aranžoval talíř před focením.
Ještě řekni, že si jídlo i sama fotíš…
Tak to ne, to nechávám profíkům. Fotím si jen na svůj Instagram. Ale i to špinavé nádobí po focení dávám do myčky a vyndávám já. Je to náročné, ale baví mě to. Za každý svůj recept dám ruku do ohně, protože jsem si to odvařila. A ono se to vyplácí, protože pak za mnou chodí lidi a říkají: „My podle vaší knížky vaříme, tohle je můj oblíbený recept a je skvělý…“ A to je pro mě zlatá medaile.
Jaký typ kuchyně je ti nejbližší?
Miluji jídlo v jakékoli podobě. Hodně záleží na tom, jak se cítím, jestli jsem unavená, šťastná, nešťastná… Někdy se probudím a mám chuť na salát nebo něco lehčího. Potom přijde zima, nebo když byl covid, tak jsem vařila jenom samou klasiku. Potřebovala jsem se nějak “uzemnit”, mít nějakou jistotu, tak jsem jela knedlo-vepřo-zelo, svíčkovou, roštěnky, kachnu, prostě českou klasiku. Vařila jsem každý den, protože jsem potřebovala najít klid. A vůbec, čím jsem starší, tím raději mám poctivou českou kuchyni. A pak mě baví středomoří, Toskánsko a vůbec italská kuchyně, protože je jednoduchá a z dobrých surovin.
Inspirují tě nějací slavní kuchaři? Koho tě baví sledovat?
Sleduju jich docela dost. Když se podíváte na můj Instagram, tak tam mám asi 2,5 tisíce lidí, které sleduju. A myslím, že tak 2300 z toho budou kuchaři.
Když otevřu Instagram, tak mám pocit, že už je vařením dost přesycený. Všude na mě vyskakujou video recepty…
To je pravda, trvá to už tak 3-4 roky, s covidem se to rozjelo ještě víc. Nicméně já s tímhle domácím vařením začínala už před mnoha lety. Nesnažím se přizpůsobit době.
Jaké je tvoje nejoblíbenější jídlo, ale tak oblíbené, že bys ho mohla jíst každý den?
Myslím, že každý den nelze jíst žádné jídlo kromě chleba. Dobrý český kváskový chleba můžeš jíst denně, ale jinak asi nic. To je takový ten „syndrom dovolených“. Vzpomínám si, jak jsme měli kdysi v hotelu v Řecku all inclusive. Měli tam skvělou nabídku jídel. První dva dny jsem jedla jen uzeného lososa a krevety a třetí den už jsem to nemohla ani vidět. Prostě i lahodné jídlo se přejí. Poslední dobou ale na dovolených vařím radši sama.
Jaké jídlo vaříš nejčastěji?
Nejfrekventovanějším jídlem jsou u nás asi těstoviny. Dceři Lilly je šestnáct, tak už si je uvaří i sama. Vždycky si vzpomenu na svoji babičku, když jsme přijeli k ní a ona se ptala, co chceme uvařit, protože nás chtěla pohostit. A my jí říkali: „Ale, babi, ty vaříš všechno dobře.“ Tím se nechci nějak chválit, ale většinou mi doma odpovídají podobně. Ale ráda pracuju s masem, ať už jsou to ragú, tažená masa nebo steaky. Maso mám zkrátka ráda a to včetně ryb.
Zaskočí za tebe Lilly někdy v kuchyni a nabídne ti, že připraví večeři sama?
Ona vaří vlastně odmalinka, začínala se studenými pokrmy, jako je třeba rajčatový tatarák, a postupně se zdokonaluje. Velmi dobře peče, dala se na pečení dortů a všem teď dělá narozeninový dorty.
Ty pečeš taky?
Já peču jenom z donucení a když chystám kuchařku, protože tam musí být i sladké recepty. Ale sama ho skoro nejím, nechutná mi. To si dám radši chleba, sýr, maso, prostě všechno ostatní. Lilly se naučila i větrníky, věnečky a taky umí skvěle palačinky. Ale fakt luxusní. Je perfekcionista, takže má jednu palačinku jako druhou. Já když dělám palačinky, tak je jedna větší, jedna menší. Nijak to neprožívám. A naučila jsem ji, že dává do těsta míň cukru a já si můžu dát palačinku naslano. Když mě chce překvapit, tak mi udělá snídani do postele – palačinku se špenátem, vajíčkem, slaninkou, sýrem. Tomu říkám luxus.
V jedné kuchařce se věnuješ pivu a tvůj partner v pivovaru pracuje. To je náhoda?
On v tom pivovaru už nepracuje, ale to nevadí, to není důležitý. A ano, seznámili jsme se během přípravy pivní kuchařky a pro mě to byla velmi zajímavá exkurze. Mám pivo ráda jako nápoj, ale vlastně jsem s ním do té doby moc nevařila.
Já znám akorát buřty na pivu. Prozraď, jak se dá pivo ještě využít v kuchyni?
Když jsem dostala zadání na pivní kuchařku, tak jsem se právě chtěla vyhnout těm klišé á la buřty na pivu a pivní guláš. Což je samozřejmě dobré, má to svoje kouzlo a když je to dobře udělané, tak je to přímo senzační. Chtěla jsem to ale udělat jinak, a tak vznikla kuchařka, na kterou jsem pyšná. Je tam třeba recept na pivní chleba, ale i mušle na pivu, pivní zmrzlina, ryba s pivní omáčkou atd. S pivem se ale musí strašně opatrně. Tím, že je hořké, musí se používat v podstatě jako koření.
Začíná léto a s ním i tvoje cooking show pod širým nebem. Co budeš vařit?
To bude různé podle zadání nebo typu slavnosti. Když bude show např. součástí meruňkobraní, tak začnu přemýšlet o receptech z meruněk. Dám si to do kupy, udělám nákupní seznam a před show pak dokonalou přípravu, aby to byla skutečně show. Co se dá, tak připravuju dopředu. Nikoho by asi nebavilo sledovat, jak škrábu mrkve a brambory.
Pro kolik lidí stihneš uvařit?
Celkově to trvá asi hodinu, uvařím předkrm a hlavní jídlo, a mezitím povídám o vaření a o životě. Potom vydám ochutnávkové porce, většinou to bývá 25 malých porcí od každého jídla. Následuje autogramiáda, focení a někdy i druhá show.
To by se ti hodil food truck. Není to tvůj sen?
Někdy si dělám srandu, že by to bylo jednodušší, jen otevřít auto a začít vařit. Ale takový sen nemám. To radši přijedu třeba v sedm ráno, kdy tam ještě nikdo není, a v klidu si to připravím.
Nepověsíš časem kvůli vaření herectví na hřebík?
To vůbec. Vaření by pro mě ztratilo smysl a z vášně by se stala rutina. Dobře vím od kuchařů, že kuchařina je strašně těžký řemeslo, ale opravdu pekelně těžký. Je to práce od nevidím do nevidím a nikdy nekončící dřina. A každý den pěkně nanovo. V mnoha ohledech je to velmi podobné herectví. Ale já jsem pořád herečka, která ráda vaří. Své povolání opravdu miluju. A s neméně velkou láskou si občas odskočím k vaření.
Dcera Michaely Gemrotové prodělala před narozením krvácení do mozku: Prognóza byla hrozná, ale dělá obrovské pokroky
Dcera Michaely Gemrotové prodělala před narozením krvácení do mozku: Prognóza byla hrozná, ale dělá obrovské pokroky
Související články
