Facebook
Instagram
Herečka Bára Hrzánová v rozhovoru pro Lifee.cz vzpomíná na své dětství v době normalizace. Prozradila, na které vůně z dětství nejraději vzpomíná, a jak se její rodina potýkala s komunistickým režimem. V létě se herečka chystá za svým synem do Paříže a těší se také na cikánskou kapelu, se kterou jezdí po republice.
Herečka Bára Hrzánová (58) strávila své dětství v Českých Budějovicích, kde se narodila. Nejčastěji pobývala na divadelním dvoře - stejně jako její postava Helenky Součkové z její nejznámější divadelní hry Hrdý Budžes. Ta se aktuálně uvádí na letní scéně Divadla Kalich pod pražskou Žižkovskou věží.
Se svou Helenkou a potažmo spisovatelkou Irenou Douskovou, autorkou hry, má Bára Hrzánová na své dětství téměř identické vzpomínky. Její rodiče byli rozvedení a komunistický režim měli neustále v patách. „Byla jsem podezřelá už jen tím, že jsem byla Hrzánová. Táta už to tenkrát měl s komunisty hodně polepené a některá města měl zakázaná. Byl také vyhozený z Činoherního klubu," vzpomíná oblíbená herečka v rozhovoru pro Lifee.cz.
Bára Hrzánová a její vzpomínky na dětství
Paní Hrzánová, jak se má vaše nejznámější divadelní postava, Helenka Součková? Prý slaví velké výročí?
Ano, na podzim oslavíme dvacet let s Hrdým Budžesem - ve stejném obsazení, se stejnou technikou i garderobou. Už jsme rodina, protože spolu dvacet let žijeme, máme se rádi a prožíváme spolu dobré i zlé. Kdybych neměla takové zázemí, tak už bych to dávno nemohla hrát. V mých Budějicích jsme nedávno oslavili 900. reprízu.
Přibyly tam za tu dobu nějaké nové hlášky, nebo scény?
To je na divadle hezké, že je to živý tvar. Jsem vděčná svým kolegům, že jsou přesní v načasování těch vtipů. Samozřejmě, že se za těch 900 repríz občas někde něco přihodilo, ale pokud se to chytlo za správný konec a vypointovalo se to, přibylo díky tomu naprosto spontánně spousta nových věcí.
Máte i po těch dvaceti letech někdy výpadky textu?
To víte, že jo. Paměť je hrozná mrcha. Stačí se na moment přestat koncentrovat. Stává se to ve chvílích, kdy jste hodně unavení, a v letních měsících se k tomu přidá to, co máme oblečené na sobě - říkám už tomu hot bikram jóga, ne divadlo. Sundáváme ze sebe úplně promočené a nechutné kostýmy. Když je člověk sám se sebou hodně jistý, tak ho pánbůh vytrestá.
V době normalizace jste byla v podobném věku, jako vaše divadelní postava Helenky Součkové.
Je to tak, my máme se spisovatelkou Irenou Douskovou, která knihu Hrdý Budžes napsala, téměř identické vzpomínky na dětství. Jsme stejně staré. Ona vyrůstala v příbramském divadle, já v budějickém. Ona měla židovského tatínka, který od nich utekl, když byla malinká. Jmenovala se Freisteinová, maminka zase Součková. Já jsem žila v Budějicích a naši byli rozvedení – takže já jsem byla Hrzánová a zároveň malá Šmídová, stejně jako babička a děda v divadle. Ta zvídavost mé divadelní Helenky Součkové a její touha dopídit se pravdy, tomu naprosto rozumím – mne samotnou totiž také na základní škole denně přiváděla do nemilých situací.
Václav Sloup, hvězda filmu Tchán: Válčil s maminkou, komunisty i vážnou nemocí
Proč?
Budějice, stejně jako Příbram, to byla komunistická rudá města, kde to komančové svírali pevně v rukou. Byla jsem podezřelá už jen tím, že jsem byla Hrzánová. Táta už to tenkrát měl s komunisty hodně polepené a některá města měl zakázaná. Byl také vyhozený z Činoherního klubu. Nebylo to úplně jednoduché – to jsem si uvědomila až v dospělosti – moje matka byla defacto samoživitelka, jak bychom dnes řekli, a já byla často u babičky s dědou. Sociálka kolem nás určitě obcházela. Zpětně obdivuji, že to babička s dědou udýchali a zvládli, to je obdivuhodné.
Jaké příjemné vůně nebo jídla máte spojená s dětstvím?
Jednak voní krásně divadlo, ve kterém jsem celé dětství strávila. Hodně jsem také sportovala, ale když jsem nebyla na tréninku, tak jsem byla v divadle na hereckém dvoře. A na tom dvoře byla v podzemí pekárna. Měli tam malý kamrlíček na kouření a skrze mříž se koukalo ven. Pekli tam oplatky a trubičky, takže celý ten děsivý herecký dvůr byl zavalený sladkou vůní toho pečiva. Na to si moc dobře vzpomínám. A dodnes mám také moc ráda, když zavoní slad z pivovaru.
Máte ráda pivo?
Moc. Jsem víc pivařka než vinařka.
Bára Hrzánová o transgender tématu
Uděláte si někdy čas a jdete se ve svém volnu ještě do divadla sama podívat?
No samozřejmě. Nedávno jsme byli v Malostranské besedě na muzikálu Hedwig, kde hraje Roman Tomeš s Vendulkou Příhodovou – a bylo tak tak strašně krásné! Hezky to vyšlo, že mohl jít také můj muž. Tolik radosti najednou. Výborně hrají, zpívají a navíc jsou strašně krásní. To pódium se celé naplnilo jejich světlem, protože oni vyzařují světlo a sami od sebe svítí. Někteří herci světlo polykají, ale oni ho dávají. Bavila jsem se, plakala, a vím, že půjdu znovu.
Je vám blízké téma toho muzikálu? Transgender, změny pohlaví, homosexualita?
Samozřejmě, vždyť je to lidské. Je to o lásce, o svobodě a o tom, že je život někdy strašně složitý a těžký, ale naději pořád máme. Cesta ke svobodě totiž z mého pohledu znamená, že člověk sám sebe pochopí a sám sebe tak osvobodí.
Bára Hrzánová má syna v Paříži
Většina herců mi spíše říká, že v soukromém životě už do divadla nechodí.
To já chodím moc ráda a často. Teď se zase chystám, ale v Paříži – jedeme tam za naším synem, Toníkem, celá parta. Jezdíme tam pravidelně, je to takové punkové auto a punkový zájezd. Devět lidí tam naskáče a jedeme celou noc, potom spíme v hostelu, v jednom pokoji na palandách. Ale je to prostě jízda a je to báječné. Ráda potkávám mladé lidi, kteří jsou šikovní a talentovaní, zároveň pokorní. To je prostě čirá radost.
S manželem doma i na divadle
Divadlo hrajete také se svým manželem. Snesete se?
Jasně, kdyby ne, tak to neděláme. Já nedělám věci, které nemám ráda. Hrajeme spolu dlouho a rádi. Když se zkouší, je to pro nás výhoda, protože spoustu práce můžeme udělat doma – a taky se doma můžeme pořádně pohádat a potom to nenosit do divadla, to by bylo hrozné. Je to prostě výhodné.
Jaké další plány máte s letošním létem?
Ta Paříž je za odměnu, ale budu často tady, na letní scéně. K tomu jezdím po republice s romskou kapelou Bachtale Apsa, Slzy štěstí. Na to se moc těším, protože to je zase úplně jiná energie a to si moc užívám. To pro mě není práce, to beru jako svůj koníček – i když mi platí, to zase jo, a dobře! Hlavně si užívám, že ten koncert nemusím táhnout a nestojí to na mně. Je to muzikantská lahůdka.
Co v létě nejraději děláte mimo vystupování?
Nic! Než byly všechny ty lockdowny a než na nás uvalili stanná práva, zákazy zpěvu a hraní, pohledy do očí a kdoví, co ještě, tak jsme v létě byli s Radkem zvyklí všechny práce odmítat. Radek netočil, já jsem nehrála, maximálně někam vyrazila se svou kapelou na fesťáčky. Léto jsme nejraději trávili na chalupě, v přírodě, odpočívali. Já jsem moc ráda mezi lidmi, ale jsem mezi nimi deset měsíců v roce – neustále k dispozici. To si nestěžuji, to jenom konstatuji. Ty dva měsíce prázdnin pro mě byly vždy tak akorát, aby člověk mohl znovu nastoupit a mít své publikum rád. Být zase vstřícná, fotit se s lidmi na ulici, v tramvaji, kdekoli. To já všechno moc ráda dělám, ale v létě je potřeba od toho trochu odskočit a věnovat se sobě.
Chodíte na houby?
Houbaříme, jsme velcí milovníci hub. Další můj velký koníček je, že ležím celý den na zahradě na přímém sluníčku. Já se ráda smažím, potřebuji slunce. Asi jsem v minulém životě trochu zlobila a v Česku jsem za trest, protože já jsem tělem i duchem jižanský typ. Zimu k životu vůbec nepotřebuji.
Dcera Michaely Gemrotové prodělala před narozením krvácení do mozku: Prognóza byla hrozná, ale dělá obrovské pokroky
Dcera Michaely Gemrotové prodělala před narozením krvácení do mozku: Prognóza byla hrozná, ale dělá obrovské pokroky
Související články
