Anna (25): Po patnácti letech mi zavolala máma, která mě opustila. Teď chce pomoc a já nevím, co mám dělat

Nic mě nikdy tak nerozhodilo jako tenhle telefonát. Volala mi moje matka. Ta, která se před patnácti lety sbalila a odešla za svým milencem. Mě a tátu ze svého života kompletně vymazala.

Sandra (34): Matka nás kvůli rozmarům marnotratné sestry vyhodila z chaty, kterou jsme roky budovali

Matka mě od sebe dokonale odstřihla

Byla jsem malá holka, která nic nechápala. Jednu dobu jsem si dokonce myslela, že matka zemřela. Odešla jsem do školy a po příchodu domů mi otec oznámil, že jsme zůstali sami. „Aničko, maminka se odstěhovala. Už s námi nechce mít nic společného,“ objímal mě a plakal. Tento výjev mám i po letech před očima do posledního detailu.

Zkoušela jsem mamince opakovaně volat, ale nebrala mi mobil. Po čase se rodiče rozvedli. Když přišel táta od soudu, mlčky prošel bytem, otevřel si lahev nějakého alkoholu a napil se: „Aničko, mám ti vyřídit vzkaz od maminky. Nemáš jí už telefonovat a přeje ti, ať se máš hezky.“

Stála jsem naproti němu a moc jsem nerozuměla, co se děje. Proč, když je maminka v pořádku, není s námi? Proč jí už nemám telefonovat? Proč už nás nemá ráda? To byly otázky, které se mi honily hlavou a na které jsem nikdy nedostala odpověď.

Kristýna (29): Celý život jsem kvůli matce chodila po špičkách, její teatrální výstup na mé svatbě byl však poslední kapkou

S tátou jsem měla krásný život

Otec se staral ze všech sil, abych byla spokojená. Odchod matky mě natolik šokoval, že jsem ten rok měla na vysvědčení samé čtyřky. Ale postupem času jsem se se vším smířila a na vysvědčení už čtyřky nikdy neměla. Táta hodně pracoval, a tak nám pomáhala babička. Často k nám chodila nebo u nás i přespala. Jak se později ukázalo, otec si našel novou partnerku, a když mi bylo šestnáct let, oženil se s ní. Měla jsem ji docela ráda.

Moje nevlastní matka Jana, jak jsem jí s láskou začala říkat, byla hodná a spravedlivá. Myslím, že táta je s ní dodnes šťastný a já mu to moc přeji. S jejím příchodem jsem získala i dvě nevlastní sestry. V rámci možností jsme spolu vycházely. Ale cítila jsem na sobě, že jsem poznamenaná tím, co jsem prožila. Po ukončení učebního oboru jsem se odstěhovala do sdíleného podnájmu a pracuji jako kadeřnice. Před měsícem mi volalo neznámé číslo. Zvedla jsem hovor a z mobilu jsem slyšela matčin hlas.

Eva (42): Přišla jsem o práci, ale matce jsem to tajila. Když se dozvěděla pravdu, obvinila mě, že jsem ji před rodinou zesměšnila

Matka mě žádá o pomoc, jsem zmatená

„Ahoj, Aničko, to jsem já, tvoje máma. Jak se máš? Chci ti říct, že jsem vážně nemocná. A potřebuju pomoc,“ slyšela jsem. Vůbec jsem nevěděla, co mám odpovědět. Vlastně jsem cítila panickou ataku. Odhodila jsem mobil na zem a utíkala k oknu, kde jsem zhluboka dýchala čerstvý vzduch. Hned jak jsem se uklidnila, volala jsem tátovi. Okamžitě s Janou přijeli a zůstali do nočních hodin. Rozebírali jsme situaci, jak bych se měla zachovat.

Táta i Jana zastávali názor, že mě matka opustila. Otec po mně chtěl její telefonní číslo, že si to s ní vyříká. „Aničko, nemáš žádnou povinnost vůči ženě, která tě na patnáct let vymazala ze svého života. Nenech se citově vydírat. Zablokuj si její telefonní číslo.“ Poslechla jsem, ale celý měsíc přemýšlím nad tím, jestli přeci jenom nemám matce nějak pomoci. Sice odešla, ale dala mi život. Rozum mi říká, ať to nedělám. Vůbec nevím, jak se mám rozhodnout. Kdyby jen matka věděla, jaké trauma mi svým odchodem způsobila. I přes velkou lásku táty, babičky a Jany se cítím v životě ztracená.

Petra (35): Pro mámu neexistuji já ani její vnuci. Slepě uctívá jen sestru a její kariéru

Názor vztahové terapeutky

Matčin telefonát mohl v Anně znovu otevřít bolest desetileté holčičky, která nerozuměla tomu, proč o ni maminka přestala stát. Nejde tedy jen o současnou prosbu o pomoc, ale také o nezodpovězené otázky a možná i dávnou naději, že se matka jednou vrátí a vysvětlí, co se stalo. Láska otce, babičky a Jany mohla být velkou oporou, přesto nemusela zacelit právě toto zranění. To, že Anna dodnes cítí bolest a nejistotu, nijak nezpochybňuje hodnotu péče, kterou od nich dostala.

V jejím váhání se může potkávat soucit, hněv, pocit závazku i touha konečně zažít matčin zájem. Je proto důležité oddělit otázku „Chci jí nějak pomoci?“ od otázky „Mohu s ní mít vztah, který mi tolik chyběl?“ Pomoc bohužel nezaručuje, že matka uzná její bolest nebo jí poskytne blízkost, po které Anna možná stále touží. Ani vážná nemoc sama o sobě neobnovuje důvěru.

Anna nemusí volit pouze mezi úplným odmítnutím a převzetím veškeré péče. Může si nechat čas, případně zvolit omezený kontakt nebo nabídnout konkrétní pomoc se zajištěním služeb. Stejně tak se může rozhodnout, že kontakt nyní nezvládne. Samotný fakt, že jí matka dala život, nemusí být důvodem, aby Anna překračovala své psychické možnosti. Soucit s druhým může existovat vedle potřeby chránit sebe.

Otcova ochranná reakce je pochopitelná, ale Anna potřebuje prostor dojít k vlastnímu rozhodnutí, které nebude určovat ani matčina naléhavost, ani otcův hněv. V terapii by mohla bezpečně prozkoumat, co od případného kontaktu očekává, čeho se obává a kde jsou její hranice. Nemusí teď vyřešit celý vztah s matkou. Pro začátek může stačit dovolit si říct: „Tohle mě hluboce zasáhlo a potřebuji čas, než se rozhodnu, co je pro mě možné.“

Mgr. Zuzana Steigerwaldová, psychoterapeutka působící na online psychoterapeutické platformě Hedepy, která se snaží usnadnit pomocí technologií cestu ke kvalitní psychoterapii každému, kdo o ni projeví zájem. A to prostřednictvím certifikovaných odborníků s terapeutickým výcvikem. Více informací zde.

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].