Pamětnice Marie Adámková: Coby čtrnáctiletá dělala partyzánskou spojku. Tajné zprávy nosila v copech

První československá partyzánská brigáda Jana Žižky operovala na Valašsku od podzimu 1944. Šlo o největší vojenskou protinacistickou odbojovou jednotku na území Protektorátu. Její úkol byl jasný - co nejvíce zkomplikovat život okupantům. Partyzáni se tehdy mohli spoléhat i na pomoc obyčejných lidí, třeba prosté chalupníky, mezi něž patřila také rodina Marie Adámkové, tehdy ještě Hurtíkové.

V komunistickém žaláři čekala Marii Zhofovou dřina a mrtví potkani v mléce. Manžela mučili pomocí elektrické boty

Devatenáct chlapů v domě Hurtíkových

Rodina Hurtíkových ukrývala na svém malém hospodářství celkem 19 partyzánů, kteří sem přišli po potlačení Slovenského národního povstání na podzim roku 1944. Ukrývali se na půdě, odkud sledovali nedaleký kopec Cimbál zabraný Němci.

Hurtíkovi se museli uskromnit. Postele nestačily a zásoby se rychle tenčily. Partyzáni naštěstí věděli, jak obstarat další jídlo. Ze sousední obce tajně odvedli krávu, nasadili jí gumáky, aby zmátli stopy, a v lese pak zvíře zabili, vnitřnosti zakopali a maso přinesli.

Vzpomínky pamětnice Libuše Durdové: Ve 14 letech musela do služby, dětské sny si nikdy nesplnila

Nezletilé partyzánské spojky

Nikdo z rodiny nevěděl, zda další den nebude jejich poslední. Protipartyzánská komanda pročesávala okolí, a jakmile u někoho něco našli, byl s ním amen. Přes toto hmatatelné napětí se tehdy čtrnáctiletá Marie a její sedmnáctiletý bratr Alois stali spojkami. Marie nosila starostovi vedlejší vesnice Mikulůvky zprávy zapletené v copech či zatlučené v podrážkách bot. Jelikož byla tak mladá a navíc dívka, nikdo ji z ničeho nekalého nepodezíral.

S partyzány měla sjednaná znamení, kterými jim dávala na srozuměnou, jak její mise dopadla. „Měla jsem po kapsách takové dorozumívací ‚zařízení‘. Buď jsem měla tenisáky nebo různé barevné pentličky a taky nafukovací balonky. Vypustila jsem pak třeba balonky,“ vypravuje Marie Adámková. „Přesně si to nepamatuji, ale myslím, že když byl žlutý, tak to bylo ještě dobré, když jsem pustila zelený, tak jsem zprávu předala a nic se neděje. Když byl ovšem červený, tak už to bylo vážné a partyzáni přivolali posily.“

Pamětnice Štěpánka Jarůšková: Coby šestiletá skončila v internačním táboře se svastikou na hlavě. S bratry se setkala až po 20 letech

Láska Marie Adámkové na sklonku války

Jednou mezi sebou partyzáni odhalili zrádce. Šlo o jistého Františka Školouda z Holic. Trestem mu byla smrt. Maminku Marie požádali o obrovský hrnec a ostrý nůž. Prosila je, ať to nedělají v domě, a tak odešli do nedalekého lesa, kde mu každý zasadil čtyři rány.

Ke slovu sel ale dostala i láska. Marie se zamilovala do sedmnáctiletého partyzána Ivana z Podkarpatské Rusi, který se k odboji přidal kvůli tomu, že mu nacisté zavraždili rodiče. Šlo ale o čistě platonický vztah. Ivan rád hladil Marii po vlasech, což se jeho veliteli nelíbilo. Na konci války padl, Marie mu pak ještě dva roky chodila na hrob, než se její život vrátil do starých, předválečných kolejí.

Zdroje informací:
Wikipedia.org: Druhá světová válka
Magazin.pametnaroda.cz: Ve čtrnácti letech byla partyzánskou spojkou, zprávy nosila ukryté v copech