
Aleš se po roce od rozvodu cítil připravený na nový vztah a dal se dohromady s učitelkou svého syna. Jenže brzy zjistil, že Jana bere svou profesi příliš vážně. K Alešovi se chová jako k žákovi - opravuje ho, kontroluje a zadává mu úkoly.
Manželství nám sice nevyšlo, ale zůstali jsme s exmanželkou přátelé. Navíc máme dospívajícího syna, který letos dělal přijímačky na střední. Nic jsme nepodcenili a našli mu doučování. Díky němu jsem se seznámil s Karolínou. Moc fajn ženou, která mě ale svým chováním začíná děsit.
Začátek vypadal slibně
Když jsem se po rozvodu konečně rozkoukal, cítil jsem, že je čas jít dál a dal jsem prostor i novému vztahu. Na nic jsem ale netlačil. Žádné seznamky apod. Prostě, když se někdo zajímavý objeví... A překvapivě velmi brzy se objevila Jana, učitelka základní školy. Dostal jsem na ni skvělé reference, když jsem pro syna hledal doučování češtiny.
Když jsem ho jednou u Jany vyzvedával, dali jsme se do řeči. Byla milá, vtipná, chytrá a hned mi imponovala. Měl jsem radost i z toho, že synovi sedí a brzy začal dělat pokroky. Nakonec jsem se odhodlal a pod záminkou, že jí chci poděkovat za snahu a pomoc, ji pozval na kafe. Sice tvrdila, že peníze za doučování už dostává, ale já se nenechal odbýt.
Po pár schůzkách jsem v tom byl až po uši a ona to měla podobně. Vypadalo to, že naší lásce nic nebrání. I ona byla rozvedená a žila sama. Její už dospělá dcera odjela studovat do ciziny a já si říkal, že je to až podezřele dokonalé. Jenže pak jsem si všiml něčeho zvláštního.
Pořád mě opravuje
Nejdřív mi připadalo roztomilé, jak mě opravuje, když něco špatně vyskloňuji. Když mě ale začala upozorňovat na překlepy a chyby v sms zprávách, bylo mi už trapně. Přiznám se, že gramatika nebyla nikdy moje silná stránka, ale chyby dělám spíš z roztržitosti. Netušil jsem, že mi to dá někdo takhle najevo. Že si budu připadat jako žák, co se špatně připravil na hodinu.
Jenže když jsem ji začal častěji navštěvovat doma, získala nejspíš pocit, že si ke mně může dovolit víc a její „učitelský syndrom“ se začal projevovat naplno. „Nezapomeň, že máš dnes úkol. Slíbil jsi mi umýt okna,“ řekla mi jednou tónem, který bych čekal spíš od třídní učitelky.
A když jsem jí jednou nestihl vyzvednout balíček z pošty, povzdechla si: „To máš dneska černý puntík.“ Myslel jsem, že jen vtipkuje, ale pak přišlo něco ještě více zarážejícího.
V kabelce jsem našel něco šokujícího
Všechno vyvrcholilo, když jsem v předsíni zavadil o její kabelku a celá se vysypala na zem. Skládal jsem to dovnitř a nestačil se divit, co tam má za poklady. Pak mě ale zaujal obyčejný zápisník, na kterém velkým písmem stálo ALEŠ. Ze zvědavosti jsem ho otevřel. A ztuhl. Došlo mi, že nejde o žádného žáka, ale o mě.
Uvnitř byly sloupce a tabulky. Dovednosti, úkoly, poznámky. Známky od 1 do 5. I v kategorii „intimita“. A také černé puntíky. Třeba za to, že jsem zapomněl na balíček nebo že jsem prý moc koukal na servírku v restauraci.
„Jani, co to má být?“ zeptal jsem se, když si toho všimla. Nejdřív se tvářila naštvaně a vynadala mi, že se jí hrabu ve věcech, ale pak se usmála. „To je jen takové moje hravé hodnocení. Prostě nemoc z povolání...“
Bojím se, co mě ještě čeká
Upřímně, od té chvíle nevím, jestli se mám smát, nebo utéct. Část mě to bere jako vtip, ale druhá si říká, že tady asi nebude něco v pořádku. Nechci, aby mě brala jako svého žáčka, který musí sbírat dobré známky a body za správné chování. Podle toho, co jsem letmo zahlédl, nemám u ní už teď nic moc hodnocení. A to se vážně snažím!
Bojím se, aby našemu vztahu na konci roku nevypsala i vysvědčení. Zatím jsem zůstal a vyčkávám, s čím se ještě předvede. Ale připadám si spíš jako ve škole než v rovnocenném vztahu. A nevím, jak dlouho to ještě ustojím. Možná od ní dostanu nedostatečnou a vše se vyřeší.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].