Eva (68): Odjela jsem do lázní a svěřila vnukovi klíče. Po návratu mě čekal zničený byt a prázdná šperkovnice

Odjížděla jsem do lázní s klidným srdcem. Můj sedmnáctiletý vnuk Tomáš slíbil, že se o vše postará, hlavně o květiny. „Spolehni se, babi, bude to tu jako ze škatulky,“ řekl mi tehdy s úsměvem. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by mou důvěru mohl takhle pošlapat. Je pravda, že v poslední době se z něj kvůli pubertě stal trochu rebel a jeho odmlouvání se mi nelíbilo, ale ke mně si to nikdy nedovolil.

Danuše (63): Myslela jsem si, že snacha peníze na vnukův pokoj utratila za drahý kabát. Pravda mě ale dohnala k slzám

Důvěra, která skončila zklamáním

Po třech týdnech jsem se vrátila odpočatá a plná energie. Pobyt mi opravdu prospěl a našla jsem si tam i nové přátele. Moje dobrá nálada se ale vypařila hned ve dveřích. Zámek byl jen ledabyle zamčený na jeden západ. Uvnitř mě čekala spoušť. Propálený koberec, skvrny na pohovce, rozbitá váza po mamince a poškrábaný stůl. O všudypřítomném nepořádku a špíně ani nemluvím.

Bylo nad slunce jasné, že Tomáš tady jen nezaléval květiny, ale uspořádal pořádnou párty. Ačkoliv se asi snažili uklidit, výsledek byl katastrofální. Sesunula jsem se na křeslo a chtělo se mi brečet. Aby toho nebylo málo, později jsem zjistila, že mi z krabičky v ložnici zmizelo i pár zlatých náušnic.

Eliška (69): Vnukovi jsem dala celoživotní úspory. To, co po mně chtěl potom, mě zasáhlo

Vnukova reakce mě zaskočila

Okamžitě jsem Tomášovi volala. „Tomáši, můžeš mi vysvětlit, co se tady stalo?“ zeptala jsem se rozzlobeně. V telefonu bylo chvíli ticho. „Ale nic, babi. Stavilo se pár přátel, trochu jsme to rozjeli, ale pak jsem to dal do pořádku,“ snažil se to zlehčovat.

„Do pořádku? A co ten zničený nábytek a chybějící šperky? Ty se vypařily?“ křičela jsem. Tomáš se začal bránit. „To přeháníš! Náušnice sis určitě někam schovala a zapomněla na to. Moji kamarádi nejsou zloději a já už vůbec ne!“ Nakonec ještě drze dodal: „Snad nebudeš žalovat a neřekneš to mámě s tátou!“

Původně jsem to neplánovala, ale když jsem mu navrhla, ať se alespoň symbolicky podílí na škodě z brigády, odbyl mě, že na to ze svého kapesného nemá. To byla poslední kapka. Tohle mu nemohlo projít.

Helena (70): Na oběd vnoučata čas neměla, kvůli dědictví se ale mohla přerazit. Dala jsem jim lekci, kterou nečekala

Náš vztah je v troskách

Jelikož Tomáš nejevil žádnou snahu situaci řešit a přestal mi brát telefon, obrátila jsem se na jeho rodiče. Byli z jeho chování zděšení a slíbili, že si s ním promluví. Od té chvíle se mnou ale vnuk přestal mluvit úplně. Nezavolá, nenapíše, ani mi nepopřál k svátku.

„Myslela jsem, že máš víc zodpovědnosti,“ řekla jsem mu, když jsme se nedávno potkali na ulici. „A já si myslel, že moje babička není udavač!“ odsekl mi. Hrozně mě to mrzí. Věřila jsem mu a on mou důvěru zničil. Cítím se podvedená, ale vím, že jsem udělala správnou věc. Stále doufám, že jednou dospěje a uvědomí si, jak moc mi ublížil.

Eliška (65): Místo hlídání vnuka jsem si vybrala divadlo. Snacha pro mou novou vášeň nemá pochopení

Názor vztahového odborníka

V principu tu proti sobě stojí dvě různá morální uvažování. Eva uvažuje jako dospělá. Svěřila majetek, ten byl poškozen a odpovědný člověk má škodu přiznat a nést následky. Tomáš uvažuje podle pravidel své vrstevnické skupiny. Tam se „nežaluje“ a dospělí stojí na druhé straně. Slovo „udavačka“ tento posun přesně ukazuje. Tomáš nemluví o tom, co udělal on. Mluví o tom, co udělala babička.

Proč to dělá, se dá vysvětlit dvěma způsoby a z dopisu nejde poznat, který platí víc. První vysvětlení je stud. Sedmnáctiletý kluk způsobil škodu, kterou neumí napravit, a zklamal člověka, na kterém mu záleží. Útok je pro něj snesitelnější než přiznání. Druhé vysvětlení je prostší. Tomáš možná zatím nezažil, že by jeho činy měly skutečné následky, a odpor je jeho reakce na první vážnější hranici. Obě vysvětlení se mohou překrývat. Ani jedno ale neznamená, že by Tomáš babičku odepsal. Jeho chlad je reakcí na spor a neříká mnoho o tom, jaký k ní bude mít vztah za rok nebo za pět let.

Je třeba říct jasně, že Eva neudělala nic špatného, když se obrátila na rodiče. Tomáš je nezletilý a odpovědnost za něj nesou oni. Eva mu navíc nejdřív dala šanci věc vyřešit sám. Navrhla mu podílet se na škodě, což je přiměřený a výchovný požadavek. Odmítl a přestal brát telefon. Za těchto okolností nebylo jiné rozumné cesty. Označení „udavač“ by tu platilo jen tehdy, kdyby šlo o věc mezi vrstevníky. Babička, jejíž byt byl zničen, není Tomášova spolužačka.

Jedna věc ale situaci zbytečně zhoršila. Eva v prvním telefonátu spojila poškozený byt a zmizelé náušnice do jednoho obvinění. Poškozený byt je fakt, který Tomáš popřít nemůže. Krádež je vážné obvinění, které prokázat nejde. Pokud náušnice nevzal, cítí se křivě obviněný. Pokud je vzal on nebo někdo z kamarádů, má důvod zapírat. V obou případech mu obvinění z krádeže usnadnilo odmítnout všechno najednou, i škodu na bytě. Eva by si měla pro sebe ujasnit, čemu ohledně náušnic opravdu věří. Pokud je přesvědčená o krádeži, je to věc pro rodiče a případně pro policii, ne pro hádku s vnukem. Pokud jistotu nemá, je na místě to od zbytku sporu oddělit.

Co teď? Eva nemusí Tomáše přesvědčovat, že jednala správně. Tím by spor jen prodlužovala. Stačí mu jednou dát najevo, že dveře zůstávají otevřené. Může to být krátká zpráva bez výčitek, například že ji mrzí, jak se věci vyvinuly, že na svém postoji trvá, ale že ho má ráda a ráda ho uvidí, až bude chtít. Pak je potřeba počkat a nenaléhat. Neodpovídání k svátku bolí. Nemusí ale jít o promyšlený tah. Může to být stud, uražená pýcha nebo to, že Tomáš neví, jak se vrátit, aniž by ztratil tvář. Ať je důvod jakýkoli, Eva by kvůli mlčení neměla ustupovat ze svého postoje.

Zároveň stojí za to zeptat se rodičů, co z rozhovoru s Tomášem vlastně vzešlo. Pokud škodu nakonec zaplatí oni a Tomáš jen „dostal kázání“, pro něj se nic nezměnilo kromě toho, že přišel o babičku. Pak se jeho zlost může soustředit na jediného člověka, který mu nějaký následek přinesl. Rozumné by bylo, kdyby se na náhradě škody podílel prací nebo z brigády. Tuto domluvu by ale měli vést rodiče, ne Eva.

Klíče od bytu by Eva Tomášovi zatím svěřovat neměla. Ne jako trest, ale proto, že důvěra se obnovuje činy, ne slovy. Pokud se vztah časem srovná, může to být i způsob, jak mu důvěru vrátit.

Evina naděje, že vnuk jednou dospěje a pochopí, je realistická. Sedmnáct let je věk, kdy se postoje teprve usazují, a pohled na vlastní chování se s odstupem často mění. Eva tomu může pomoct. Pomůže tím, že bude klidná, bude stát za svým a nebude omluvu vyžadovat jako podmínku. Tomáš se tak může vrátit i dřív, než bude schopen říct nahlas, že udělal chybu.

Pavel Pařízek je psycholog, terapeut a zakladatel platformy Terapie.cz, která usnadňuje lidem najít toho správného terapeuta. Nejčastěji se svými klienty řeší problémy ve vztazích či rodině, pocity vyhoření, úzkosti nebo deprese. Zaměřuje se také na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti či zvládání těžkých životních situací. Více informací zde.

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].