Jana (49): Dceřino rozhodnutí nemít děti mě zlomilo. Náš vztah už nikdy nebude jako dřív

Příběhy o životě: Dceřino rozhodnutí nemít děti mě zlomilo. Náš vztah už nikdy nebude jako dřív
Zdroj: Freepik

Lucie své mámě řekla, že přivést děti na tento svět jí přijde nezodpovědné. Jana je z jejího rozhodnutí velmi nešťastná a nechce se smířit s tím, že se nikdy nedočká vnoučat…

Jana Jánská
Jana Jánská 24. 04. 2026 10:00

Vždy jsem si o sobě myslela, že jsem otevřená, tolerantní a chápavá máma. Nechtěla jsem jí řídit život. Měla jsem radost, že z ní vyrostla samostatná, vyrovnaná a zásadová mladá žena, která pracuje, „nenatahuje ruku“ a nehroutí se z maličkostí. Jenže idylka má háček. Lucie mi řekla, že nikdy nechce děti, dokonce prý už jedno nechtěné těhotenství ukončila!


Je rozhodnutá nemít děti

Říkala to vlastně vždycky, ale nebrala jsem to vážně. „Až potká toho pravého, dostuduje, usadí se, svůj přístup k vlastním dětem přehodnotí,“ myslela jsem si. Ale zdá se, že její přesvědčení je neotřesitelné. Minulé léto jsme spolu byly samy na chalupě – plánovaly jsme to dlouho, ale jednoduše nebyl čas. Po večeři jsme si sedly na terasu, otevřely víno. „Lucko, jednou budeš skvělá máma,“ řekla jsem jí tehdy. Měla to v hlavě tak srovnané, připadala mi na svůj věk tak zralá…

Ale dcera se zarazila a řekla: „Mami, já děti mít rozhodně nebudu. Čím víc sleduji, kam se tenhle svět žene, tím víc jsem si jistá.“ Mluvila úplně klidně a než jsem se nadechla, abych nesouhlasila, pokračovala. „Nepřipadá mi správné přivádět dítě na planetu, kde se lidé vraždí, mučí a ničí vše kolem sebe. Otrávili jsme vodu, půdu, lesy, tají ledovce, otepluje se moře, války nemají konec. Jsme nepoučitelní.“


Prý podstoupila potrat

Chápala jsem, co mi chce říct, ale snažila jsem se jí vysvětlit, že to není řešení. Povídaly jsme si ještě dlouho do noci. Když jsme pak usínaly, řekla do ticha. „Mami, já už jednou těhotná byla.“ Prý se to stalo před rokem, kdy dokončovala bakaláře. Vyřešila to pilulkou. Její přítel, s nímž je stále, s tím souhlasil a plně ji podporoval. Má prý stejný pohled na život jako ona.

„Proč jsi mi to neřekla?“ zeptala jsem se. S dcerou jsme k sobě byly hodně otevřené. Vždy jsme měly těsný a moc hezký vztah. Lucie mi pochopitelně řekla, že tušila, jak bych se k tomu postavila, a chtěla se mému přesvědčování vyhnout. Tu noc jsem nespala, strašně moc mě to mrzelo.


Už to není jako dřív

Od té chvíle máme mezi sebou odstup. Ne velký, ale znatelný. Voláme si, smějeme se spolu, ale to téma stále visí ve vzduchu. Všimla jsem si, jak se obě úzkostlivě vyhýbáme citlivému tématu – bude to tak už napořád?

Vše ještě znásobila nedávná návštěva známých. Přišli s tříletou vnučkou. Holčička byla nesmírně roztomilá, bezprostřední a veselá… A moc si oblíbila Lucii. Když odcházeli, nechtěla se jí pustit a chtěla, aby šla Lucie s nimi. Bylo to dojemné. S dcerou to ale zjevně ani nehnulo. Bylo mi do pláče – opravdu nebudu mít nikdy vlastní vnouče?


Názor vztahové odbornice

Příběh Jany a její dcery není primárně o rozhodnutí mít či nemít děti, ale o ztrátě sdílené představy o budoucnosti a o nenaplněném očekávání, které bylo pro matku dlouho samozřejmé. Pro Janu není téma vnoučat jen otázkou další generace, ale nese v sobě hlubší význam jako pokračování rodu, naplnění určité životní role, ale také představu blízkosti a smyslu v další fázi života. Když se tato představa rozpadne, přichází smutek, který je zcela legitimní a zaslouží si být uznán.

Lucie naopak stojí na druhé straně. Její rozhodnutí nepřivést děti na svět není impulzivní, ale hodnotově ukotvené. Její pohled odráží současnou generaci, která více zvažuje etické, ekologické i existenční otázky. Z terapeutického hlediska je důležité vidět, že její postoj není odmítnutím matky, ale vyjádřením vlastní identity, autonomie a odpovědnosti za svůj život. To, že o svém těhotenství matce neřekla, pak neznamená nedostatek lásky, ale spíše snahu ochránit se před tlakem a zachovat si své rozhodnutí.

Napětí mezi nimi vzniká právě v místě, kde se střetává mateřská potřeba sdílení a blízkosti s potřebou dcery být respektována ve své jinakosti. Obě se nyní pohybují v opatrnosti, vyhýbají se tématu, aby vztah nepoškodily, ale tím zároveň ztrácejí část autenticity. Nevyřčený smutek Jany a nevyjádřená potřeba respektu ze strany Lucie tak vytvářejí tiché napětí, které může vztah dlouhodobě oslabovat.

Z terapeutického pohledu zde není cílem změnit rozhodnutí jedné či druhé, ale najít způsob, jak spolu znovu být v pravdě a zároveň v respektu. Pro Janu může být důležité dovolit si prožít a pojmenovat svůj smutek. Nikoli jako výčitku vůči dceři, ale jako vlastní ztrátu. A pro Lucii může být léčivé slyšet, že její rozhodnutí je pro matku těžké, ale přesto je přijímána jako dospělá žena, která má právo volit si svůj život. Teprve v tomto prostoru může vztah znovu získat hloubku, která nebude stát na sdílených očekáváních, ale na vzájemném přijetí takových, jací skutečně jsou.

Pomoci v tomto příběhu může vztahová mediace či párová psychoterapie.

Ing. Lucie Lamačová, Ph.D., zapsaná mediátorka ze společnosti pro mediaci ET PACTUM. Specializuje se na řešení rodinných, vztahových, firemních či sousedských sporů mimosoudní cestou. Více info zde.

Vítejte! v domě dvorního fotografa Karla Gotta: Dva obýváky i srub zdobený Vinnetouem nám ukázal František Jirásek

Vítejte! v domě dvorního fotografa Karla Gotta: Dva obýváky i srub zdobený Vinnetouem nám ukázal František Jirásek

Související články

Další články