
O lidech, kteří se cítí být opačným pohlavím, je teď hodně slyšet. Problém, který trápí Jindřiščinu dceru Gabrielu se dá považovat za obrácený. Gábina je holka s mimořádně silným sebevnímáním jako ženy. Problém je, že vizuálně se jí příroda tak trochu pomstila.
Situace, které dnes a denně s dcerou řeším, mi už lezou na nervy. Vím, že problémy týkající se vzhledu nejsou ve srovnání s jinými podstatné, přesto… Kdo nezažil na vlastní kůži, nepochopí. Žít s dcerou, která je sice od narození žena, ale trpí tím, že nemá ideální míry, je snad ještě složitější, než kdyby za mnou jednoho dne přišla s tím, že je kluk.
Dcera byla od dětství spíše kluk
Gábinka se narodila jako holka, ale už od miminka měla dar působit na lidi opačně. „Máte krásného synka!“ nebo „To je ale roztomilý klučík…,“ padalo nejednou od známých, když jsme bývali na procházce s kočárkem. „Ne, holčička,“ opravovali jsme je trpělivě. Později jsem Gábu oblékala do typicky holčičích sukýnek, šatiček, botiček… Jenže něco na ní bylo stále jinak. V obličeji působila jako kluk. „Z toho časem vyroste,“ mávli jsme s manželem rukou. Jenže nevyrostla.
Gába byla od dětství torpédo a o holčičích věcech nechtěla ani slyšet. Nehrála si s panenkami, bavila ji zvířátka, oblékat chtěla jen tenisky a trička. Bylo mi sice trochu líto, že není klasické děvčátko, ale dokud byla spokojená ona, byli jsme spokojení také.
Rozhodně ji nikdo nechtěl předělávat. V tu dobu nosila i „klučičí“ sestřih, protože s řídkými vlasy, které podědila, moc účesů vytvářet nešlo. Jenže pak nastal zásadní zlom. V pubertě se z Gáby vnitřně začala stávat žena. Navenek to ovšem bylo martýrium, které nás trápí dodnes. Nejen, že jí do pětadvaceti nenarostla prsa, ale nezaoblila se jí ani postava. Ramena má širší než boky, tzv. chlapeckou postavu, a bohužel ani v obličeji příliš jemnosti nepobrala. Hormony jsou ovšem prý v normě. „Ale co, hlavně, že je zdravá,“ říkala jsem si. A kdyby byla spokojená i ona, nemusel vzniknout problém. Jenže Gába chce vypadat velmi žensky, a to za každou cenu.
Dcera to začala přehánět s líčením a úpravami
Právě tehdy nastal nekonečný kolotoč vyčítání, co to máme v rodině za geny, proč se narodila ošklivá a nevypadá ani z poloviny jako jiné holky. Bylo to strašné. Do jejích osmnácti let jsme s mužem trpěli, přičemž další utrpení přišlo, když Gába objevila make-up a všechny vymoženosti průmyslu krásy.
Nejprve začala s výrazným líčením, pak si pořídila paruku, později zase našetřila na plastiku prsou, aby měla alespoň dvojky. Dnes jí to sice sluší a změna je určitě k lepšímu, jenže to, co neustále podstupuje, jen aby byla ve vlastních očích ženou, ubíjí nejen nás, ale už i ji. Momentálně šetří na laserovou epilaci, denně stojí před zrcadlem a pořád něco vylepšuje.
Proč jen nemůže být dcera přirozeně hezká holka?
Zkrátka a jednoduše, stala se otrokem vlastního vzhledu. Nejhorší přitom je, že si realitu uvědomuje a často vzpomíná na doby, kdy neřešila, jak vypadá, a z postele běžela do školy. „Kdybych mohla, tak se na všechno vykašlu. Já ráda bych byla přirozená. Nesnáším líčení ani paruky, pod kterými je vedro, nemohla bych být herečkou,“ nadává. Bez úprav už ale nevytáhne nos ze dveří. Když před časem sdělila psycholožce, že její největší noční můru představuje pohled do zrcadla, které odráží „nežensky vypadající ženu,“ bylo jí jako diagnóza stanoveno cosi jako „výrazný cisgender,“ tedy projev člověka, který se až přespříliš úzkostně cítí být tím, kým se narodil.
Vidět dceru, jak se trápí a jak svou tělesnou schránku den co den láme přes koleno, je pro nás bolestné. Často mi přichází na mysl otázka, kdeže se stala chyba, proč právě naše Gabriela nemůže být obyčejně vypadající žena, které ráno stačí prohrábnout vlasy hřebenem, decentně se nalíčit, natáhnout džíny a jít.