Justýna (28): Všichni mě odrazovali od svatby s nemocným mužem. Místo líbánek v Itálii nás čekal boj, který bych nevyměnila

S Martinem jsme byli čtyři roky spolu a svatbu jsme měli naplánovanou na konec září. Už nějakou dobu řešil, že byl hodně ve stresu v práci, sem tam se mu třásly ruce, někdy v nich ztrácel cit. Nejprve to nechtěl řešit, ale já ho donutila. „Součástí svatebního slibu je přece i potvrzení, že víme všechno o vlastním zdraví, ne?“ Dělala jsem si z toho srandu.

Sylva (32): Rodina se mi neustále snaží rozmluvit bezdětnost a otravují mi tím život

Snažili se mě odradit

Několik týdnů si ho doktoři přehazovali jako horkou bramboru, až tři týdny před svatbou mi zavolal, že byl u revmatologa a že má roztroušenou sklerózu. Seděla jsem v autě před prací a nevěděla jsem, co říct. Myšlenky mi lítaly hlavou, tak jsem jen řekla, že za deset minut jsem doma.

Rodina to věděla druhý den. Máma chtěla, abych svatbu odložila a všechno si rozmyslela. Otec říkal, že se po zbytek života budu jen starat o nemocného člověka a ať si to sakra rozmyslím. „Máš právo couvnout a Martin ti to nemůže mít za zlé. Tohle mění situaci.“ Říkali mi to všichni, já je chápala, ale nikdo se mě neptal na můj názor.

Prošla jsem si informace o nemoci a vzala Martina na dlouhou procházku. Zeptala jsem se ho, co od budoucnosti čeká. Odpověděl, že se bojí, že je to obrovské břemeno a že když do toho nebudu chtít jít, tak to pochopí. Ale já se nechtěla rozhodovat ze strachu. Martina jsem milovala a navíc další symptomy nemoci se nemusely ukázat roky. Mohlo to všechno dopadnout dobře.

František (62): Nevlastní dcera mě dvacet let přehlížela. Až nedávno se ukázalo, že mi přeci jen trochu věří

Musíme se přizpůsobovat

V neděli u oběda jsem rodině oznámila, že svatba bude a kdo nechce přijít, nemusí. Máma celý oběd mlčela, ale během svatby seděla v první řadě. Svatba byla v pivovarské zahradě a hosté, i ti váhaví, nám nakonec tleskali vestoje.

První rok byl jiný, než jsme plánovali. Dva týdny po svatbě se Martinův stav zhoršil a téměř nemohl chodit, takže jsme místo líbánek v Itálii strávili měsíc doma. Musel opustit práci na stavbě a našel si místo v kanceláři. Neustále jsem se o něj bála, špatně jsem spala a byla ve stresu. Byla jsem vyčerpaná.

Několikrát jsme se opravdu zle pohádali, až jsem se bála, že je mezi námi konec. Nedokázala jsem se soustředit na sebe a udělat si volno, což se nakonec projevovalo na našem vztahu. Museli jsme přehodnotit, jak fungujeme a co kdo z nás potřebuje.

Od té doby máme jeden den v týdnu, kdy o nemoci nemluvíme. Letos v létě jsme do Itálie dojeli, i když máme na každé cestě omezení. Máma nám na cestu napekla koláče a před týdnem mi řekla, že by dnes nic neměnila. Jsem ráda, že jsem si prosadila svou a neustoupila. Budoucnost neznáme a třeba to bude dobré.

Dominika (42): Když jsem manželovi řekla, že jsem vážně nemocná, sbalil si kufry. Starala se o mě jeho máma

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].