Martina (40): Myslela jsem, že končíme v dobrém, ale expřítel mi vystavil účet na desítky tisíc za každou večeři i nákup

Když jsem se rozhodla po třech letech ukončit vztah s Pavlem, myslela jsem si, že to proběhne v klidu. Bylo mi čtyřicet, jemu padesát, oba jsme už měli za sebou rozvody a životní zkušenosti, které by nás měly naučit řešit věci s chladnou hlavou. Rozešli jsme se proto, že jsme každý chtěli od života něco jiného. On toužil po klidu, já se svými dětmi, kterým bylo dvanáct a deset, jsem potřebovala ještě trochu žít. Nebyla v tom žádná zrada, žádná hádka, prostě jen prázdno, které se mezi námi rozprostřelo.

Sbalil si věci a já si oddechla, že to nejhorší máme za sebou. Jak hluboce jsem se mýlila, to mi došlo až o pár dní později.

Lucie (34): Tchyně mi za hlídání dětí vystavila tučný účet. Když jsem jí ale spočítala naše výdaje za ni, zůstala v šoku

Seznam dlužných částek

Seděla jsem večer v kuchyni, když mi na mobilu pípla zpráva. Otevřela jsem ji a zírala na displej. Nebylo to žádné dojemné loučení, žádné „budeš mi chybět“. Byla to tabulka v Excelu.

Otevřela jsem soubor a nevěřila vlastním očím. Pavel vytvořil podrobný seznam všeho, co do domácnosti za ty tři roky pořídil. Nešlo jen o větší věci, jako byla nová televize nebo oprava pračky. Ne, ten seznam šel mnohem dál.

„Položka 45: Nákup v supermarketu, 12. srpna loňského roku – 1 450 Kč.“ „Položka 62: Večeře v restauraci k tvým narozeninám – 2 100 Kč.“ „Položka 89: Nové boty pro Toma (syna) – 800 Kč.“

Dívala jsem se na ta čísla a srdce mi začalo bušit. On mi snad účtuje i ty blbé rohlíky, blesklo mi hlavou. Zavolala jsem mu. Zvedl to po druhém zazvonění, hlas měl klidný, skoro až spokojený.

„Položka po položce, Simono. Nechci na tobě vydělat, jen chci zpátky to, co jsem do nás investoval. A když už my neexistujeme, nevidím důvod, proč bych měl dotovat tebe a tvoje děti.“

„Pavle, to snad nemyslíš vážně? Účtuješ mi večeři k mým vlastním narozeninám? A jídlo, které jsi sám jedl?“

„Jedla jsi ho ty i tvoje děti. Spravedlnost musí být. Věřím, že částku 45 000 Kč uhradíš do konce měsíce. Jinak si pro ty věci přijedu.“

Zavěsila jsem a ruce se mi klepaly. Nevěděla jsem, jestli mám brečet, nebo se smát. Tohle byl ten vyrovnaný, dospělý muž, se kterým jsem sdílela lože?

Tereza (29): Manžel se chlubil drahými hodinkami a tvrdil, že jsou od klienta. Výpis z účtu ale odhalil děsivou pravdu o jeho dluzích

Nečekaná návštěva

Několik dní jsem to ignorovala. Myslela jsem si, že to byl jen nějaký jeho zkrat, že se mu to rozleží v hlavě. Ale pak se jednoho odpoledne ozval zvonek. Děti byly ve škole, já měla zrovna volno a uklízela jsem.

Otevřela jsem dveře a tam stál Pavel. V ruce držel velké plastové pytle a přes rameno měl přehozenou tašku z IKEA.

„Co tu děláš?“ vyhrkla jsem.

„Přijel jsem si pro své věci. Když neplatíš, beru si naturálie.“

Protáhl se kolem mě do bytu, než jsem ho stihla zastavit. Zamířil rovnou do obýváku a začal odpojovat televizi.

„Pavle, okamžitě toho nech! Tu televizi jsme kupovali napůl!“ křičela jsem na něj.

„Ale účtenka je na mé jméno,“ odsekl a dál zápasil s kabely.

Pak se jeho pohled přesunul na knihovnu, kde ležely hry a knihy, které dal mým dětem k Vánocům a narozeninám. Začal je házet do tašky.

„Tohle přece nemůžeš! To jsou dárky pro děti!“ Snažila jsem se mu tašku vytrhnout, ale on mě hrubě odstrčil.

„Dárky z lásky, Simono. Láska skončila, dárky se vrací. Nebo mi ten tablet pro dceru zaplať, 4 500 Kč, hned teď hotově.“

Stála jsem tam, dívala se na něj, jak se hrabe v hračkách mých dětí, a najednou se ve mně něco zlomilo. Tohle nebyl smutek ze zklamání, tohle byl čistý vztek a znechucení. Vzala jsem do ruky vázu, kterou mi před lety koupil k výročí, a mrštila s ní o zem. Rozletěla se na tisíc kousků.

„Tak si to vem všechno! Vem si ten blbý tablet, vem si tu televizi, vem si i ten polštář, co jsi mi přivezl z dovolené! Ale okamžitě vypadni z mýho bytu, nebo zavolám policii!“

Pavla (34): Rodina mě měla za zlatokopku, přitom jsem manžela celou dobu živila ze svého

Zpustošený byt a čistá hlava

Pavel strnul. Podíval se na střepy na koberci, pak na mě, a zřejmě pochopil, že jsem překročila nějakou hranici a že dál už to nepůjde. Beze slova popadl tašku s věcmi, televizní obrazovku nechal ležet na zemi, protože by ji s taškami neunesl, a vyrazil ke dveřím.

Zabouchla jsem za ním a sesunula se na zem ke střepům. Brečela jsem. Ne proto, že bych ho chtěla zpátky. Brečela jsem nad svou vlastní hloupostí, že jsem s tímhle ubožákem strávila tři roky života.

Večer, když děti přišly domů, všimly si, že chybí pár jejich věcí.

„Kde mám ten tablet, mami?“ ptala se dcera.

„Pavel si ho odvezl,“ řekla jsem prostě. „Už tu s námi nebude. Nikdy.“

Dcera jen pokrčila rameny. „Stejně byl divnej. Nikdy s ním nebyla sranda.“

Usmála jsem se. Měla pravdu.

Pavel už se neozval. Žádnou excelovou tabulku jsem mu nezaplatila a on policii nezavolal, asi i on sám tušil, jak absurdní by to bylo. Můj byt je teď trochu prázdnější. Ale ten pocit svobody a čistého vzduchu, který tu po něm zbyl, za těch pětačtyřicet tisíc korun fiktivního dluhu rozhodně stál.

Eva (32): Tchyně si z našeho domu udělala bezplatnou restauraci a jídlo si odnášela v krabičkách. Nakonec jsem jí vystavila účet

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].