
Darovaný dům se pro Annu stal spíše noční můrou než vysněným domovem. Tchyně jí a jejímu manželovi Vojtovi mluvila do každé utracené koruny a hrozila, že darovací smlouvu pro nevděk zruší.
Když mi Vojta předal klíče od svého rodného domu na kraji malého středočeského městečka, myslela jsem, že se nám splnil sen. Stavení sice mělo děravou střechu, ale bylo naše. S vidinou vlastního bydlení jsme s Vojtou začali šetřit každou korunu. Prodali jsme staré auto, omezili výdaje na minimum, on bral přesčasy v práci a já po večerech dělala grafiku na volné noze, jen abychom si mohli splnit sen o krásném bydlení.
Tchyně k nám chodila bez ohlášení
Brzy po začátku rekonstrukce jsem si ale všimla, že nám v domě někdo přemisťuje věci. Vojta se mi nakonec přiznal, že jeho matka Vlasta si nechala náhradní klíče a je možné, že občas přijde zkontrolovat řemeslníky.
Jenže to byl teprve začátek. Netrvalo dlouho a tchyně začala chodit neohlášená čím dál častěji. Jednoho dne mě překvapila v budoucím obýváku a okamžitě zkritizovala náš výběr obkladů. „Jsou hrozně drahé,“ lamentovala. Když jsem namítla, že jsme si je koupili za svoje peníze, chladně mi odvětila: „Je to můj dům, Anno. Já ho s manželem stavěla, vy ho jen opravujete.“
Vlastiny návštěvy se staly mou noční můrou. Prohlížela si naše účty na stole, zpochybňovala koupi nové ledničky a neustále opakovala, že když nám dům darovala, měli bychom se řídit jejími radami. Vojta se s ní odmítal dohadovat. Kamarádka Katka mi sice radila, ať si s manželem promluvím a nastavíme tchyni jasné hranice, ale on se konfrontace s ní bál.
Tchyně nám vyhrožovala, že zruší darování
Napětí vyvrcholilo jednoho večera, kdy jsme Vlastu našli v kuchyni, jak přeměřuje skříňky s plánem změnit jejich rozestavení. Když jsem se ohradila, že takhle to s Vojtou nechceme, jen mě sjela pohledem. „Jestli se vám moje chování nelíbí, můžu klidně darovací smlouvu zrušit pro nevděk,“ začala mi vyhrožovat. Vojta jen mlčky stál a já tu noc strachy nespala s pocitem, že všechny naše investované peníze a úsilí visí na vlásku.
Uvědomila jsem si, že takhle dál žít nemůžeme, a pozvala tchyni na kávu. Místo křiku jsem se snažila pochopit její motivy. Vlasta se mi nakonec svěřila, že dům stavěla se zesnulým manželem, a když nám ho darovala, měla pocit, jako by přišla o poslední vzpomínku na svého muže. Vysvětlila jsem jí, že její city chápu, ale že nás musí nechat žít, jinak se všichni utrápíme.
Konečně usmíření
Tento upřímný rozhovor vše změnil. Vojta s matkou domluvil jasná pravidla a Vlasta nám vrátila klíče. Začala své návštěvy ohlašovat, a dokonce nám na zahradu přinesla pár rostlin. Na podzim jsme rekonstrukci dokončili a do obývacího pokoje jako projev úcty vystavili fotku Vojtova tatínka.
Když k nám tchyně přišla na oběd a uznale poznamenala, jak máme dům hezky zařízený, věděla jsem, že jsme konečně našli klid.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




