
Barbora měla nejlepší kamarádku, které mohla říct opravdu všechno a vždy se na ni mohla spolehnout. Jenže pak se najednou jejich vztah změnil. Ukázalo se, že kamarádka jí zatajila jednu zásadní věc.
S Emou jsme se znaly od dětství, trávily jsme spolu každou volnou chvilku a společně prožívaly všechny životní etapy. Lidé nás vnímali jako nerozlučnou dvojici. Naše pouto se zdálo nezničitelné, dokud nepřišel ten osudný moment.
Jistě, už dříve jsme se občas pohádaly, ale nic z toho se nedalo srovnat s tím, co Ema udělala tentokrát. Zasadila mi ránu, po které nešlo vrátit se do starých kolejí.
Byly jsme víc než jen kamarádky
Ať se dělo cokoli, věděly jsme, že se na sebe můžeme spolehnout. Naše přátelství stálo na vzájemné důvěře a ochotě pomáhat si. K těm nejkrásnějším společných vzpomínkám patří letní stanování u jezera. Každý den byl plný procházek po okolí, slunění a cachtání ve vodě. Jako by to bylo včera, co jsme seděly na břehu a pozorovaly slunce, jak mizí za obzorem.
S nohama ve vodě jsme se celé hodiny bavily o tom, čeho chceme dosáhnout a kde se vidíme za pár let. Ačkoli některé plány vypadaly jako nesplnitelné, v jednom jsme měly jasno - ať se vydáme kamkoli, vždy se na sebe můžeme spolehnout.
Věděla jsem, že jí můžu říct cokoli. Proto jsem se jí svěřila, že se mi líbí můj bratranec Radek. Byla to jen nevinná, beznadějná zamilovanost, cit bez budoucnosti. Ten důvěrný okamžik upevnil naše pouto. Staly jsme se víc než kamarádkami – opravdovými sestrami, které se dokážou pochopit i beze slov. Na ten výjimečný večer u jezera nikdy nezapomenu.
Zcela mě vyvedla z míry
Rok utekl jako voda a léto bylo zase tady. Tehdy jsem si všimla podivné změny v Emině chování. Něco nebylo v pořádku. Začala se vymlouvat, nebrala mi telefony a na zprávy vůbec nereagovala. A když už odpověděla, naše konverzace byla strohá.
Byla jsem zmatená a plná obav, snažila jsem se pochopit, co se děje. Nejdřív jsem si myslela, že Ema má možná horší období. Jenže nakonec už to nešlo přehlížet. Když jsem ji náhodou potkala v parku, chtěla jsem se na rovinu zeptat, co se děje.
„Emo... neodpovídáš mi, vyhýbáš se mi. Mám o tebe strach. Jsi v pohodě?“
„Báro, musím ti něco říct...“ začala nesměle. „Není to jednoduché a nejsem na to hrdá, ale... zatajila jsem ti jednu věc.“
„Jakou?“ reagovala jsem překvapeně.
„Pamatuješ, jak jsem ti před pár měsíci říkala, že musím zůstat u nemocné babičky, a proto se nemůžeme vidět? No... lhala jsem.“
„Cože? Proč?“
„Stydím se za to... Byla jsem s tvým bratrancem Radkem. A pořád se vídáme...“
Naše přátelství skončilo
S Radkem? Mým bratrancem, se kterým jsem jako malá trávila letní prázdniny? Tím samým klukem, s nímž jsme si posílali vtipná videa a neustále si psali? Tím milým klukem, co se objevoval na všech rodinných oslavách? Tím, o kterém jsem jí řekla, že se mi líbí?
„Proboha... Jak jsem mohla být tak slepá? A jak jsi to přede mnou mohla tak dlouho tajit?“
„Promiň, Báro, bála jsem se...“ přiznala tiše.
Naše přátelství mi bránilo ve výbuchu. Přemáhala jsem se, abych neukázala, jak moc mě to ranilo. Nejpřirozenější by bylo prostě utéct a už nikdy se neukázat. Skutečnost, že Ema zatajila tak důležitou věc, mě zaskočila. Nešlo jen o nějakou lež – naprosto to rozbilo mou důvěru v ni.
O pár dní později mi napsala: „Báro, ještě jednou se omlouvám. Doufám, že mě pochopíš. Nikdy jsem to neplánovala. Jednou jsem mu napsala na večírku... jen tak z legrace. Pak jsme si začali povídat a sblížili jsme se. Netušila jsem, jak ti to říct. Bála jsem se, že to zničí naše přátelství.“
Přesně v tu chvíli naše přátelství skončilo. Ačkoliv jsem si přála znovu v Emě vidět tu malou holku z dětství, kterou jsem tolik milovala, už to nešlo. Zůstanou mi jen společné vzpomínky. Ty momenty plné smíchu a bezstarostné radosti. Bohužel nedokážou překrýt realitu, která mi uštědřila krutý políček...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.