Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Dagmar se po letech s despotickým manželem rozvedla a nelituje toho, že ji nakonec opustil. Žije spokojený klidný život se psem a nikdy by nechtěla Aleše zpátky, přestože se po dvou letech ozval s prosíkem.
Manžel se rozhodl najít si jinou a zažádat o rozvod. V tu ránu se mi ulevilo, ani jsem nečekala, že ještě povedu spokojený pohodový život jen se svým stárnoucím psem. Nakonec se chtěl bývalý vracet, ale já už jsem dávno jinde.
Žít v klidu není hřích
Když jsme se s Alešem rozváděli, říkala jsem si, že mi končí celý život. On si vzal dům, pořídil novou partnerku a byl vysmátý. Mně zůstala malá garsonka, pár krabic a desetiletý pes Max. Připadala jsem si tehdy jako člověk, který stojí na spáleništi. Jenže dnes, skoro dva roky po rozvodu, vím, že to bylo spíš znovuzrození.
Život s Alešem byl poslední roky nekonečný kolotoč vaření, praní, dohadů a jeho věčného nadávání. Vadilo mu všechno – prach na poličce, nedovařená rýže, moje únava po práci. Já jsem si mezitím zvykla být nenápadná, tichá a co nejvíc přizpůsobivá. První dny po rozvodu jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Až jednoho rána Max vrtěl ocasem, přinesl mi pantofli a já se neubránila smíchu. Byl to okamžik, kdy mi došlo, že skončil můj starý život. Ale to neznamená, že jde o konec definitivní.
Že můj den může být tak jednoduchý, jak si ho udělám. Začala jsem ráno pít kávu u okna, bez nátlaku, bez spěchu. Aleš vyžadoval teplé snídaně a já si zvykla mu je vařit na sedmou ráno. Vařím jen tehdy, když chci. Někdy si dám jogurt, jindy pizzu. Nežehlím, pokud mě to nebaví. Manžel potřeboval nažehlené košile do práce, která nás živila, jak sám říkal. A když přijdu domů z práce unavená, nikdo mě nečeká se zkříženýma rukama a výčitkami na jazyku. Jen Max, který se těší na procházku, a ta mi dobíjí baterky.
Dokonale obyčejné dny
Mám ráda svou práci na poště, pár věrných přátel, své malé rituály. A hlavně to ticho doma. Žádné brblání nebo dokonce podezřelé ticho před bouří. Někdy jdu po práci do lesa, jen já a Max. Sedím na pařezu, on čmuchá kolem a já mám pocit, že život konečně běží tak, jak má. Nejsem nervózní, jestli jsem něco udělala špatně. Nemusím se omlouvat za věci, které jsem neudělala vůbec. A hlavně – nemusím vstávat s pocitem, že mě čeká den plný kritiky.
Už nemusím zachraňovat vztah, který mě ničil. Nedávno mi kamarádka položila otázku: „Chybí ti někdy chlap?“ Upřímně – občas ano. Ale chybí mi představa, ne ten skutečný život, který jsem žila. Chybí mi možnost se o někoho opřít, ne chodit kolem někoho po špičkách, aby se mnou vůbec byl spokojený. A i když nás dva – mě a Maxe – mnozí litují, já to vidím jinak. Žijeme jednoduše, v naprostém klidu. Konečně volně dýchám. Konečně jsem sama sebou.
Možná jednou přijde někdo, s kým budu chtít sdílet víc než jen víkend. A možná taky ne. Ale teď? Teď nám to takhle stačí. A pro mě je to poprvé po letech pocit skutečného štěstí. Teprve teď, když jsem dva roky v klidu, ozval se mi Aleš s tím, že by chtěl všechno vrátit. Slibuje, že už bude jako mílius a bude mi pomáhat, chodit se mnou za kulturou a na výlety. Prý mu s Maxem chybíme. No, on nám vůbec. Díky bohu, že jsme nemohli mít děti, a neřeším teď ještě složité vztahy.
Nikdy bych se už nevrátila
Uvažovala jsem o tom vlastně jen z legrace nebo ze zvědavosti. Jaké by to asi bylo, žít opět pohromadě a zkusit to jinak? Třeba by to nebylo až tak marné? Možná mě samota nakonec začne nudit? Jenže intuice mi napovídá, že toto by nefungovalo ani za milion let.
Šancí jsme měli dost a myslím si, že jsme je promarnili. Jsme to stále my, nezměníme se a možná si svým způsobem chybět budeme. Já už jsem ale připravená začít novou kapitolu a manžel se měl probrat dávno. Před deseti, možná i dvaceti lety.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
