Dana (46): Jsme rozvedení, ale dál spolu bydlíme. Dokonce mu pořád peru a žehlím košile

Konec našeho manželství je dost nezvyklý. Místo definitivního konce připomíná spíš nekonečný příběh. Jsme rozvedení už rok, přesto se denně vídáme v kuchyni, míjíme se v koupelně a občas si spolu dáme cigaretu na balkoně. „Proč vlastně ještě nebydlíš jinde?“ zeptala jsem se Petra nedávno, když mi připálil. Jen pokrčil rameny. „A proč ty?“ Zůstala jsem beze slov.

Pavlína (33): Při stěhování jsme se málem rozvedli. Netušila jsem, že neumíme vůbec komunikovat

Nemáme sílu se odstěhovat

Poslední roky s Petrem byly spíše o přežívání než o skutečném partnerství. Ztratili jsme společnou řeč. Nehádali jsme se, spíše jsme mlčeli a žili vedle sebe. „Takhle už to dál nejde,“ říkala jsem mu často. Většinou ale neměl náladu to řešit. „Tak odejdi,“ slýchávala jsem. Dlouho jsem zůstávala kvůli dceři. Když se ale Klára po studiích odstěhovala, zůstali jsme v bytě sami a prázdnota mezi námi byla ohlušující. Rozvod proběhl překvapivě klidně. Po něm jsme si dokonce zašli na skleničku a domluvili se, jak budeme fungovat. Čekala jsem úlevu, ale ta se nedostavila.

Po rozvodu jsem si myslela, že je jen otázkou času, než si jeden z nás najde podnájem. Domluvili jsme se, že společný byt, na který stále máme hypotéku, prodáme později. Týdny plynuly, ale nic se nedělo. „Dano, podívej se na ty ceny nájmů. To je šílené. Zkusme to tady spolu ještě nějaký čas vydržet,“ navrhl Petr. Souhlasila jsem. Ve svých šestačtyřiceti letech jsem se cítila naprosto vyčerpaná – z rozvodu, z hormonálních změn, z nejistoty. Neměla jsem sílu na další velké kroky.

Adéla (37): Po letech soužití s manželovými rodiči jsem zoufalá. Stěhování je v nedohlednu, slýchám jen sliby a výmluvy

Vím, že naše situace je absurdní

Někdy si musím přiznat, že tenhle stav má i své výhody. Je to pohodlné, nejsme sami a finančně je to úspornější. Občas se přistihnu, jak mu automaticky dávám jeho prádlo do pračky nebo mu radím s vařením. Nedávno mě požádal, jestli bych mu nevyžehlila košili na důležitou schůzku. Vše je tak povědomé a přitom úplně cizí. Šťastná ale nejsem.

Uvědomuji si, jak je naše situace absurdní a že mi život utíká pod rukama, zatímco já se točím v kruhu minulosti. Uvědomuji si, jak je naše situace absurdní a že mi život utíká pod rukama, zatímco já se točím v kruhu minulosti. „Dano, proč se prostě nesbalíš a neodejdeš? Tohle přece není normální!“ naléhá na mě kamarádka. Ale já na to nemám odvahu. Někdy si myslím, že je to jen strach být sama. Občas mě dokonce napadne, že bychom to spolu mohli znovu zkusit. Pak ale přijdou dny plné ticha a napětí a já vím, že by to nefungovalo. Jenže ono to nefunguje ani teď.

Klára (38): Přemluvila jsem manžela, aby pomohl mé rozvedené kamarádce se stěhováním. Vyspali se spolu

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].