Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Eva je samoživitelka a musí obracet každou korunu. Záviděla své bohaté švagrové, která před Vánoci utrácela spoustu peněz. Děti jí ale ukázaly, že ty nejkrásnější dárky se nedají koupit a zabalit.
Prosinec u nás vždycky voněl po mandarinkách a skořici, ale letos je cítit spíš stresem a bezradností. Ceny letí nahoru jako šílené a já, samoživitelka se dvěma dětmi, jsem se do peněženky dívala s čím dál větší úzkostí. Vánoce se blíží a já nemám ani na obyčejný adventní kalendář, který by dětem udělal radost. A moje švagrová už plánovala nákupy za tisíce – lego, herní konzole, nejnovější hračky.
Měla jsem prázdnou peněženku
V obchodě jsem se zastavila jen pro mléko a chleba, ale u pokladny jsem s hrůzou sledovala, jak částka na displeji přesáhla tři sta padesát korun. A to jsem nekoupila nic navíc, žádné sladkosti, nic pro radost.
Večer jsem seděla nad sešitem s domácím rozpočtem a snažila se vyčarovat peníze z ničeho. Věděla jsem, že se děti budou chtít adventní kalendáře, které jsem jim kupovala každý rok. I ty nejlevnější ale teď stály přes sto korun, což pro mě bylo příliš.
Když se mě Anička zeptala na adventní kalendář, jen jsem se nuceně usmála a navrhla, že si zkusíme vyrobit vlastní. „Z papíru? To není ono,“ ušklíbl se Kuba.
Švagrová hodně utrácí
Švagrová k nám vpadla bez ohlášení, ověšená taškami z obchodního centra a navoněná drahým parfémem. Hned začala vyprávět o dárcích, které ulovila ve slevách. „To ti povím, teď se musí nakupovat, než všechno zmizí!“ prohlásila a vytáhla obrovskou krabici s legem. „Tohle je pro Honzíka. Sleva z šesti tisíc na čtyři! No nekup to.“
Jen jsem přikývla a snažila se ovládnout třesoucí se hlas, když se začala vyptávat, co chci koupit svým dětem. Odpověděla jsem, že jsem ještě nic neplánovala. Měla jsem chuť jí říct, že můj listopad je o počítání každé koruny a odpírání sladkostí dětem, ale mlčela jsem. Záviděla jsem jí nejen peníze, ale především ten klid.
Střet dvou světů
Na třídní schůzce učitelka oznámila, že se na mikulášskou besídku bude vybírat sto osmdesát korun. Pro mě to představuje jídlo na dva dny.
Po schůzce jsem na parkovišti potkala švagrovou, která zrovna vystupovala z nového SUV. Hned se zeptala, jestli k nim přijdeme na Štědrý den, a zmínila, že ona letos objednává catering, protože nemá náladu stát u plotny.
Když jsem zamumlala, že to asi bude stát spoustu peněz, jen se zasmála. „Ale prosím tě, vždyť je to jen jednou za rok,“ dodala. V tu chvíli jsem měla pocit, že žijeme ve dvou úplně odlišných světech. Ten její byl nablýskaný a bezstarostný, ten můj skřípal při každém kroku.
Vánoce bez peněz
Děti si chtěly postavit sněhuláka. Sledovala jsem je z okna a přemýšlela, jak moc jsem selhala jako matka. Letos nebudou pod stromečkem žádné drahé dárky, jen to, co dokážu slepit ze zbytků výplaty. Večer mě ale čekalo překvapení. „Mami, a nemůžeme si letos ozdoby na stromeček vyrobit sami?“ zeptal se Kuba. „Je to větší zábava než kupovat hotové,“ dodala Anička.
Uvědomila jsem si, že možná ještě není všechno ztraceno. O pár dní později, když jsme zdobili náš starý, ošuntělý stromeček vlastnoručně vyrobenými hvězdami z papíru a knoflíků, Anička prohodila: „Víš, mami, u Honzíka je to hezké, ale takové tiché. U nás je větší legrace.“
Peníze nejsou všechno
Na Štědrý den u nás voněla skořice a v troubě se pekly perníčky, které jsme zabalili do ručně malovaných sáčků. Děti pod stromečkem našly jen drobnosti – pastelky, sešity a knížky. Jejich radost byla upřímná. Nepotřebovaly drahé hračky, stačilo jim, že jsme byli spolu.
Druhý den mi volala švagrová. Přiznala, že její Honzík byl sice z dárků nadšený, ale vlastně se trochu nudil. Pak dodala: „Možná bychom příští rok mohli udělat něco společně.“ Možná. Ale nejdřív se musí naučit, že ne všechno, co má skutečnou hodnotu, se dá zabalit do papíru a převázat stuhou.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
