Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Helenin syn David je dávno dospělý a vede poměrně bezstarostný život. Stále totiž bydlí s rodiči a plně si vychutnává pohodlí a maminčinu péči. Helenu to ale nesmírně trápí. Má strach, že se její syn nikdy neosamostatní a nezaloží si vlastní rodinu. Navíc Helena musí poslouchat výčitky od manžela, který si myslí, že je to hlavně její chyba...
Našemu synovi Davidovi bude brzy třicet let. Je to milý a schopný mladý muž, ale bohužel také velmi nesamostatný. Místo aby už měl svůj život, manželku a děti, bydlí stále s námi a nezdá se, že by ho to nějak trápilo a chtěl na tom cokoliv měnit. Proč taky? Má u nás skvělý servis, nic mu nechybí a v podstatě nemá téměř žádné povinnosti.
Dochází mi, jak jsem pochybila
David se v povinnostech a s pomocí nijak nepřetrhne. Občas zajde na nákup nebo pomůže mému muži na zahradě, ale jinak se do ničeho příliš nepouští. A proč by také měl? Když to po něm nevyžadujeme, má od nás kompletní servis, který bezchybně funguje. Za pár tisíc, které nám dává, má střechu nad hlavou, každý den navařeno, vypráno i nažehleno. Ale nedokáže si ani udržet pořádek v pokoji. Do toho se ale už neodvažuji zasahovat, na to opravdu nemám energii.
„Mami, co dneska bude dobrého?“ slyším od něj každý večer, jako by byl pořád malý kluk a těšil se na svá oblíbená jídla. Vaření mě baví a čas v kuchyni trávím ráda, ale v poslední době cítím, jak ve mně roste beznaděj. Dochází mi, že to, co dělám, je špatně, že jsem mu to všechno až příliš zjednodušila. Vždy jsem dbala na to, aby měl klid, pohodlí, skvělé jídlo a chodil čistě oblečený. Jsem zkrátka pečující typ. Ale se svojí péčí jsem to asi dost přehnala. I když jsem si dlouho myslela, že na tom není nic špatného a že tím nikomu neubližuji, až teď mi ale dochází, jak velká to byla chyba. A nejspíš už ji jen tak nenapravím.
Výčitky od manžela mě bolí
Zhruba před rokem jsem měla naději, že se všechno změní. David si našel vážnou známost a vypadalo to velice slibně. Dokonce se ke své přítelkyni nastěhoval a my s manželem jsme se těšili, že náš synáček konečně vylétne z rodného hnízda. Jenže dlouho jsme se neradovali. Už po třech měsících byl David zase zpátky doma. O důvodech rozchodu se nechtěl skoro vůbec bavit. A nevypadal, že by ho to zas tak trápilo.
Pak jsem ale jeho bývalou přítelkyni Petru náhodou potkala ve městě a daly jsme se do řeči. A byla jsem z jejích slov docela v šoku. „Budu k vám upřímná. David je moc hodný a milý, ale pro praktický život je nepoužitelný. Musela jsem ho pořád obskakovat. A měla jsem pocit, že mám doma další dítě, a ne rovnocenného partnera,“ řekla mi narovinu.. Zprvu se mě její upřímná slova dotkla, ale když jsem to rozdýchala, musela jsem přiznat, že má zřejmě pravdu. A že se jí vlastně nedivím. Takového partnera bych vedle sebe také nechtěla.
Dost mě to od té doby trápí. Aby toho nebylo málo, celou situaci ještě zhoršuje manžel a jeho výčitky. Podle něj je to hlavně moje vina a nechala jsem to zajít příliš daleko. „Čemu se divíš? Celý život jsi ho příšerně rozmazlovala...“ vmetl mi do tváře po jedné z našich nedávných hádek. „Kdybys mu nedělala takový servis, už by dávno bydlel ve svém. A my se mohli radovat z vnoučat.“ Jeho slova mě hluboce ranila. Vím, že má v nějakých věcech pravdu, ale jeho neustálé výčitky situaci nijak neřeší.
Nevím, jak to mám vyřešit
Nakonec jsem se rozhodla, že si s Davidem v klidu promluvím. Je to přeci rozumný muž. Říkala jsem si, že i on sám přeci musí mít divné pocity, že stále žije u maminky... „Davide, díval ses na ty podnájmy, co jsem ti posílala?“ nadhodila jsem opatrně. On se jen usmál a mávl rukou: „Díval, ale dost jsem se zhrozil. Proč bych měl platit takové šílené peníze za nájem, když můžu být v klidu u vás? Nebo se mě za každou cenu chceš zbavit?“ odpověděl tak, abych se cítila co nejhůř a měla další výčitky.
Dál už jsem neměla sílu v rozhovoru pokračovat. Samozřejmě nechci svého syna vyhazovat na ulici, jsem přeci jeho máma. Zároveň si uvědomuji, že tohle pro něj není vůbec dobré. Už dávno se měl osamostatnit a teď už to bude mnohem složitější. Cítím, že jsem v pasti mezi pocitem viny a strachem, že David od nás nikdy neodejde. Možná ho tu budeme mít na krku navždy. Je možné, že nám ho zase nějaká partnerka vrátí s tím, že jsme ho špatně vychovali a takového nepoužitelného ňoumu doma nepotřebuje. Každý den přemýšlím, jak to vyřešit. Jak Davida o motivovat, aby si konečně začal budovat vlastní život. Bude to ale asi dost těžké. On sám v tom bohužel nevidí žádný problém. Mamahotel je totiž pro něj skvělé místo, které se mu nechce opouštět.
Názor vztahové terapeutky
Helena není špatná máma. Je to žena, která dlouho držela domácnost pohromadě péčí – a teď se ukazuje její stín: péče se proměnila nejen ve službu, ale hlavně v oboustranou past, díky níž David nemusí doopravdy dospět. Ne nutně proto, že by byl neschopný, ale protože doma má pohodlí, minimum nároků a téměř žádné následky. V takovém systému se motivace k osamostatnění nevytváří sama od sebe. A když je mnoho věcí odneseno za něj, bere mu to zároveň šanci zažít zkušenost „já to zvládnu“, bez níž dospělost nevzniká.
Do toho přichází Davidovy věty typu: „Proč bych se stěhoval, když se mám doma skvěle?“ a hlavně „To se mě chceš zbavit?“ – to už není věcná debata, ale emoční páka, která v Heleně spouští vinu a drží status quo. Nutí ji zapomínat na sebe. Nemusí ho nálepkovat jako manipulátora, stačí tomu nepodléhat. Manželovy výčitky pak bývají druhou stranou bezmoci: i on trpí tím, že domácnost není pro dva dospělé, ale pro tři, jen hledá viníka. Viník ale nic neřeší – řeší to dohoda a jednotný postup.
Heleně by terapeuticky dávalo smysl otočit otázku z „jak ho přimět odejít“ na „jak změnit pravidla, aby dospělost byla přirozeným krokem“. Nejde o vyhození ani ultimátum přes noc, ale o nový rámec: David zůstává milovaný, ale domov už nebude fungovat jako hotel. Maminka přestává být služebnou, ale ženou, která má svůj život. Její mateřství se promění z péče na oboustranný vztah. Prakticky to začíná tím, že se Helena s manželem sjednotí: domluví si hranice (peníze, domácí práce, servis) a jednoduchou časovou osu změny. Pokud budou táhnout každý jinam, systém se nezmění.
Místo moralizování obvykle pomáhá přechodový plán a důsledné ubírání servisu: příspěvek na domácnost, jasné rozdělení prací, vlastní zodpovědnost za jídlo a postupné kroky k vlastnímu bydlení (rozpočet, prohlídky, spoření). Klíčové je mluvit o svých potřebách a snažit se Davida pozvat do Helenina světa . Jedna klidná a laskavá věta, bez opakování, bez omlouvání se za své potřeby a hranice. V komunikaci se osvědčuje jazyk vztahu i reality: Helena se syna „nezbavuje“, jen už nechce fungovat jako služba a chce, aby měli možnost žít všichni vlastní život.
Je potřeba počítat s tím, že přijde odpor (vina, zlehčování, pasivita, vztek). Je to podobné jako s pubertou, která je důležitým vývojovou úkolem každého člověka právě proto, aby se dokázal osamostatnit a dospět. Jako terapeutka bych u Heleny pracovala na tom, aby její péče nebyla znesvobodňující. Její mateřská láska se teď může přesměrovat z „nesu to za tebe“ na „dám ti příležitost nést to sám“. Z „udělám to za tebe“ na „věřím, že si najdeš svou vlastní cestu“. Pokud by se doma opakovaně zacyklili ve výčitkách a boji o moc, rodinná konzultace může pomoci nastavit pravidla a udržet změnu únosnou pro všechny.
Mgr. Zuzana Steigerwaldová, psychoterapeutka působící na online psychoterapeutické platformě Hedepy. Jejím cílem je usnadnit pomocí technologií cestu ke kvalitní psychoterapii každému, kdo o ni projeví zájem, a to prostřednictvím certifikovaných odborníků s terapeutickým výcvikem.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
