Helena (70): Obětovala jsem vnoučatům všechno. Teď si na mě nevzpomenou ani v den mých narozenin

Před třemi dny jsem měla narozeniny. Upekla jsem koláč, připravila salát, přišla sousedka s kyticí i moji sourozenci. Bylo to milé, ale mně přesto něco chybělo. Celou dobu jsem doufala, že si vzpomenou moje vnoučata, že zavolají nebo mě překvapí u dveří. Nepřijeli, nezavolali, neposlali ani přání. Zapomněla na mě. Sedím teď u kuchyňského stolu a vzpomínám na rok 1985, kdy mi dcera šťastně oznámila, že čeká první dítě, a já se nemohla dočkat, až budu babičkou.

Eliška (61): Odmítla jsem hlídat vnoučata. Dcera mě nenávidí, ale já si po letech konečně užívám volnost

Všechno jsem jim obětovala

Když se narodila Kateřina, byla jsem u ní v každé volné chvíli. Pomáhala jsem s přebalováním i konejšením pláče, když dcera padala únavou. Brzy přišla na svět Anička a nakonec Tomášek. Aby se dcera mohla vrátit do práce, kterou milovala, odešla jsem tehdy do předčasného důchodu. Vodila jsem vnoučata na procházky, učila je číst a jezdila s nimi k rybníku. Hráli jsme si na školu nebo na obchod. Tomáškovi jsem vyrobila papírovou čepici, protože chtěl být malířem pokojů, Kateřině ušila lékařský plášť a Aničce pomohla založit třídní knihu pro její vysněnou roli učitelky.

Jak vnoučata rostla, chodili za mnou pro rady i útěchu. Každé jejich zklamání bolelo i mě. Když si Anička vyplakala oči kvůli neopětované lásce nebo když Tomáškovi kamarád zničil fotbalový míč, prožívala jsem to s nimi. Pamatuji si, jak Kateřina smutnila, že všichni mají walkman a její rodiče si ho nemohou dovolit. Šetřila jsem na něj dlouho ze svého důchodu, ale její rozzářená tvář při rozbalování dárku stála za každou korunu. Jenže pak přišla střední škola, výška, a všechno se změnilo.

Jarka (64): Vyměnila jsem si s dcerou velký byt za garsonku kvůli vnoučatům. Pak jsem se stala nepotřebnou

Zapomenutá jako starý nábytek

Návštěvy řídly. Chápala jsem, že mají své životy, přátele a lásky. Přesto mě bolelo, když Tomáš začal chodit na střední školu kousek od mého bytu a za celé čtyři roky se u mě ani jednou nestavil na oběd, přestože chodil denně kolem. Na mé telefonáty reagovali spěšným: „Babi, teď nemám čas, ozvu se,“ ale nikdy se neozvali. Když jsem Aničce nedávno volala, odbyla mě slovy, že jde zrovna na večírek a že se má dobře. Ani se nezeptala, jak se daří mně, nebo jestli něco nepotřebuji.

Svěřila jsem se s tím dceři, ale ta mě odbyla s tím, že jsou dospělí a ozvou se sami, až budou chtít. Přiznala však, že jí volají každý týden. Prý s nimi promluvila, ale jejich reakce byla jen ta, že prý zbytečně přeháním. Nedávno mi pošťačka paní Marie vyprávěla o své umírající matce, kterou vnoučata odmítají navštívit, protože se na ni nechtějí dívat v takovém stavu. Dnešní svět jako by ovládl sobecký kult obklopování se jen tím pěkným a pohodlným, kde na staré a nemocné lidi nezbývá místo.

Babičky jsou přece jako druhé maminky. Vždycky jsem tu pro ně byla, nikdy jsem se jim nepletla do života, ale milovala je celým srdcem. Nezasloužím si, aby mě na stará kolena odložili jako nepotřebný kus nábytku. Tento dopis píšu pro všechny, kteří zapomínají na své nejbližší. Mládí rychle uteče, tělo zestárne a jednou budete v mé situaci. Budete tehdy také pro své blízké znamenat méně jen proto, že jste staří?

Martina (38): Tchyně vzala vnoučata na hory a po návratu mi vystavila účet. Teď má z ostudy kabát

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].