Helena (72): Zeť mě okradl o celoživotní úspory. Mrzí mě, že moje dcera je na jeho straně

Nejsem hloupá, i když se mě o tom někdo snaží přesvědčit. Je mi sedmdesát dva let, ale to neznamená, že mi kdokoli může věšet bulíky na nos. Možná nejsem expert na moderní technologie, ale když se mi někdo podívá do očí a řekne: „všechno ti vrátím“, předpokládám, že ví, co říká. Zvlášť, když je to můj vlastní zeť Kryštof.

Antonie (93): S nelibostí sleduji, jak můj zeť komanduje svou dospělou dceru. Netuší ale, že mu udělám čáru přes rozpočet

Věřila jsem jeho slibům

Všechno začalo jednoho úterního odpoledne, kdy Kryštof přijel s krabicí zákusků a širokým úsměvem. Mluvil o své firmě, o jedinečné příležitosti a velké zakázce z Německa. Potřeboval prý jen krátkodobou finanční injekci. Požádal mě o tři sta tisíc korun s tím, že mi je do dvou, maximálně tří měsíců vrátí i s úroky. Co jsem měla dělat? Věřila jsem mu. Je to přece rodina. Vytáhla jsem z banky všechny své úspory, které jsem si schovávala na horší časy.

Uplynuly čtyři měsíce a já se ho při nedělním obědě opatrně zeptala, jak to vypadá s penězi. Podíval se na mě, jako bych mluvila cizím jazykem, a klidně prohlásil, že si na žádnou půjčku nepamatuje. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev. Moje dcera Jitka jen nervózně těkala očima mezi námi a mlčela.

Kryštof mi s hraným soucitem v hlase řekl: „Heleno, se vší úctou... Není možné, že se ti to jen zdálo?“ V tu chvíli jsem pochopila, že mě bere jako starou paní, které už neslouží paměť.

Oldřich (64): Tolik let jsem čekal na zeťáka a nakonec má obě ruce levé. Musím být hodně trpělivý

Nikdo mě nebral vážně

Celou noc jsem nespala a v hlavě mi zněla jeho slova. Ráno jsem zkusila promluvit si s Jitkou. Doufala jsem, že mi pomůže, ale ona jen opakovala Kryštofova slova. Naznačovala, že jsem si to možná špatně vyložila nebo jsem si ho s někým spletla.

„S kým, proboha?!“ křičela jsem bezmocně. Cítila jsem se zrazená nejen zetěm, ale i vlastní dcerou, která evidentně stála na jeho straně. Uvědomila jsem si, že v jejich očích jsem jen zmatená seniorka, jejíž slova nemají žádnou váhu.

Nevzdala jsem to. Zašla jsem do banky a nechala si vytisknout výpis z účtu, který jasně dokazoval výběr hotovosti ve výši tři sta tisíc korun přesně den po našem rozhovoru. Když Kryštof viděl důkaz, změnil taktiku. Už netvrdil, že si nic nepamatuje. Místo toho prohlásil, že si myslel, že to byl dar.

„DAR? Tři sta tisíc?“ lapala jsem po dechu. On jen pokrčil rameny a dodal, že jsme přece nesepsali žádnou smlouvu. Došlo mi, že s důvěrou a rodinnými pouty u něj nepochodím.

Martina (62): Zeť mou dceru nebezpečně vykrmuje. Jsem z toho znechucená a nevím, jak jí mám pomoci

Už se nenechám oklamat

Ještě ten večer mi volala Jitka. Prosila mě, ať z toho nedělám drama a nechám to být. Kryštof jí prý vysvětlil, že to bral jen jako „pomoc“ a že teď žádné peníze na vrácení nemá. To byla poslední kapka. „On to drama už dávno způsobil, když mě okradl,“ odpověděla jsem jí klidně a zavěsila. Věděla jsem, že se musím bránit sama. Nemůžu dopustit, aby se mnou zacházeli jako s nesvéprávnou hlupačkou.

S pomocí mého spolužáka ze základky, který je právník v důchodu a ještě si pamatuje časy, kdy dané slovo něco znamenalo, jsem sepsala předžalobní výzvu. Zeť na ni nereagoval, ale vím, že ji dostal, protože mi dcera volala a plakala do telefonu, ať to stáhnu, že je to ostuda.

„Ne, Jituš. Tvůj manžel je ostuda,“ řekla jsem jí. Nevím, jestli své peníze ještě někdy uvidím. Ale udělala jsem, co jsem musela udělat. Už nejsem jen naivní tchyně s dobrým srdcem. Jsem žena, která se nenechá oklamat. A příště, než někomu půjčím byť jen korunu, bude u toho smlouva. I kdyby to mělo být moje vlastní dítě.

Bronislav (61): Věděl jsem, že můj zeť je darmošlap. Dcera neprozřela, ani když šel do vězení

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].