Ivana (47): Osm let jsem žila v iluzi dokonalé lásky na dálku. Pak mi partner jedním gestem ukázal, jakou pro něj mám cenu

Chtěla jsem kdysi víc. Chtěla jsem partnera pro společný život. Ale já bydlím v Kladně a Emil v Písku. Oba máme malý rodinný dům a dobré zaměstnání. Strávili jsme mnoho hodin debatami o tom, kdo se přestěhuje, kdo opustí své zaměstnání, čí dům bude sloužit jako chalupa.

Marta (32): Se sestrou jsme si postavily společný dvojdům, ale její touha po luxusu nás citově i finančně rozdělila

Ideální řešení jsme nenalezli

Nepodařilo se nám najít kompromis. „Lásko, tak oba prodáme svoje domy a postavíme si na půl cesty dům společný. Budeme to mít oba stejně daleko do práce, nemovitost nám bude říkat pane oběma a vytvoříme si vlastní domov. Společný. Společný život, společný domov. Co říkáš?“ navrhla jsem. Jenže vlastně i já jsem v závěru debaty uznala, že to není úplně nejlepší nápad. Moje pubertální děti se nikam stěhovat nechtěly, Emil si nedokázal představit prodat dům, který postavil vlastníma rukama a já zase nenašla lokalitu, kde bychom v polovině cesty dům postavili.

Takže nejrozumnějším řešením byl vztah na dálku. V pracovní dny jsme byli v kontaktu přes telefon, sdíleli spolu vše a každý víkend jsme trávili společně. Střídali jsme se. U koho jsme byli, tam jsme pracovali na domě. Dovolené patřily odpočinku. Vše několik let klapalo bezvadně. Neměla jsem žádný negativní pocit. Každý jsme si platili svoje závazky a hradili jsme útratu za víkend, když jsme hostili partnera.

Klára (35): Raději přijdu o partnera, než abych měla dítě, které ve skutečnosti nechci

Jenže žádná pohádka netrvá věčně

Jsme spolu osm let a poslední dva roky vnímám, že upadá komunikace v pracovní dny. Už si nepíšeme textové zprávy desetkrát za den. Už si nevyznáváme lásku minimálně jednou týdně. Už si nevoláme ráno a večer. Tyto něžnosti opadly. Zůstala ze všeho jedna nebo dvě textové zprávy za týden. Většinou ve středu si popřejeme hezký den a ve čtvrtek si zavoláme a domluvíme program na víkend.

Telefonát je čistě praktický. Žádné žvanění o tom, jak se nám stýská. Jasně a stručně. Co je potřeba udělat, co se bude vařit a v kolik hodin se v pátek uvidíme. I toto jsem přijala. Nejsem z toho nadšená, ale chápu, že zamilovanost netrvá věčně. Bohužel jsem si uvědomila, že jsem na problémy sama. Mám náročné období v zaměstnání a Emila to nezajímá. Když jsem mu chtěla o své situaci říct do telefonu, hovor utnul.

Jana (53): Krize středního věku manželovi zatemnila mozek. Vyměnil mě za motorku a mladou milenku

Můj partner vyžaduje pohodu a klid

Když jsem mu o svých pracovních problémech chtěla říct osobně, neustále převáděl hovor v legraci. To samé se stalo, když jsem mu začala říkat o problémech s dcerou. Nakonec z Emila vypadlo, že nechce řešit vůbec nic negativního. Že mě má na legraci a pohodu. O víkendu prý chce klid a psychický odpočinek. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně osamocená a na vše sama. Nemám oporu v partnerovi. Nemám hřejivou náruč, kde bych zapomněla na trable. Ale až příliš přímočaře mi Emil vysvětlil, co se ode mě očekává.

Mám být usměvavá holka, s chutí na sex, pracovitá a hlavně ho neobtěžovat něčím, co si mám prý vyřešit sama. Najednou jsem si uvědomila, že jsem ve vztahu, kde musím být neustále dobře naladěná, aby byl Emil se mnou spokojený. Když jsem zkusila přeci jen požádat o podporu, Emil se na mě podíval a začal opakovat: „Blá blá blá.“ Tím mi dal jasnou odpověď, abych neobtěžovala. Cítila jsem se ponížená. Neblábolila jsem. Dočkala jsem se smutného zjištění po osmi letech vztahu.

Petr (48): Při úklidu jsem našel starý deník. Stránky prozradily manželčino tajemství, které jsem raději neměl nikdy číst

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].