Klára (35): Raději přijdu o partnera, než abych měla dítě, které ve skutečnosti nechci

Dlouho mi trvalo si připustit, že ve skutečnosti po dětech netoužím. Vůbec jsem si to neuvědomovala a jen jsem dělala, co se ode mě očekávalo. Přiznat si, že nechci opakovat rodinné trauma a chci žít po svém, bylo nesmírně náročné. Zejména pro mého přítele, který se se mnou pravděpodobně rozejde.

Jakub (34): Jediná noc u rybníka brzy zničí mé šestileté manželství. Kolegyně čeká dítě a odmítá mlčet

Dlouho jsem se nutila do něčeho, co nechci

S Markem jsme se už nějaký čas pokoušeli o miminko, ale nedařilo se. Podle všech vyšetření jsme přitom oba naprosto zdraví. Zkusila jsem i alternativní cesty, včetně těch duchovních. A právě tam jsem asi pochopila, kde je zakopaný pes. Při sezení u jedné léčitelky, která mi před speciální masáží vždy kladla otázky, jsem se dokázala otevřít víc než u psychologa.

„Proč si vlastně přejete dítě a co od toho očekáváte?“ zeptala se mě zdánlivě jednoduše. Většina žen by asi řekla, že miluje děti, že je to plod lásky s partnerem a chtějí založit rodinu se vším, co k tomu patří. Že je to přirozený krok v životě, kdy se člověk stará o potomka a připravuje ho na jeho vlastní cestu.

„No, asi je na to správný čas. S přítelem máme velký dům, období večírků je za námi a je potřeba přijmout víc zodpovědnosti,“ odpověděla jsem váhavě. Nezcela přesvědčivě. A pak to bylo ještě horší. Začala jsem mluvit o tom, jak na mě všichni tlačí a že pokud nebudu matkou, o něco přijdu. Ale v hloubi duše si to nedokážu vůbec představit. Léčitelka se na mě jen usmála a pronesla větu, která mě vyděsila: „Já si myslím, že vy to dítě ve skutečnosti vůbec nechcete.“

Klára (36): Manžel chtěl velkou rodinu. Po narození čtvrtého dítěte ale odešel za jinou a já zůstala na všechno sama

Byla jsem rozpolcená

Odcházela jsem od ní naprosto zmatená a zprvu jsem s jejím tvrdým úsudkem nesouhlasila. Přece se na začátku bojí každý, nedovede si představit tu obrovskou zodpovědnost a možná by si přál nechat věci při starém. Myšlenka, že bych děti nechtěla tak moc, až by se tomu mé tělo bránilo, mi přišla příliš krutá.

Pak jsem si ale vzpomněla, že s každou novou menstruací jsem pocítila obrovskou úlevu. „Mám další měsíc jen pro sebe,“ problesklo mi hlavou pokaždé. To se asi ženám, které zoufale touží po dítěti, nestává. Vzpomněla jsem si, jak jsem si jako malá holka slibovala, že já děti nikdy mít nebudu. Nenáviděla jsem náš domov a nemohla se dočkat, až z něj vypadnu.

Bylo to proto, že se naši neustále hádali. Neměli jsme doma bezpečné a klidné prostředí, jen křik a vzájemné urážky. Moje sestra má dnes vlastní rodinu a bohužel musím říct, že se chová přesně jako naše matka. Ten řev jako by se jen přesunul o generaci dál. Samé příkazy a málo lásky. Nikdy si nezpracovala své trauma z dětství a já vlastně také ne. Prostě jsem se od toho odstřihla a nechci se v tom dál pitvat.

Vojtěch (34): Manželka přišla s tím, že chce třetí dítě. Děsí mě to, ale velkou rodinu si upřít nechci

Nechala jsem si zavést tělísko

Potřebovala jsem čas, abych si všechno v klidu srovnala v hlavě. Než si budu jistá, rozhodně jsem nechtěla riskovat těhotenství, a tak jsem si nechala zavést nitroděložní tělísko. Markovi jsem nic neřekla, ale bylo pro mě frustrující sledovat, jak se stále snaží o potomka.

Během několika měsíců jsem si naplno uvědomila, že dítě opravdu nechci. Chtěla jsem ho jen proto, abych vyhověla svému okolí. Já sama ale nechci opakovat chyby svých rodičů. Přesně takhle jsem to oznámila Markovi a později i své matce. Tu to velmi rozčílilo, ale s tím se bude muset vyrovnat sama. Můj přítel to nese mnohem hůř a nejspíš náš vztah skončí. Je mi to líto, ale dítě si kvůli němu opravdu nepořídím.

Marta (48): Po těžké nemoci se z partnera stalo malé dítě. Děsivá věštba neznámé stařenky se do puntíku splnila

Názor vztahové terapeutky

Dítě není povinnost. A mateřství není zkouška, kterou musí žena splnit.

Příběh Kláry otevírá velmi důležité téma, o kterém se stále nemluví tak otevřeně, jak by bylo potřeba: ne každá žena touží po dítěti, a přesto může dlouho žít v přesvědčení, že se matkou jednou stát musí. Společnost nám totiž předkládá poměrně jasný životní scénář – vystudovat, najít si partnera, vybudovat zázemí, založit rodinu. Když pak člověk některý z těchto kroků nechce nebo ho nenaplňuje, může mít pocit, že je s ním něco v nepořádku.

Klára zřejmě dlouho zaměňovala vlastní přání za očekávání okolí. Když vysvětlovala, proč chce dítě, mluvila o správném věku, velkém domě a potřebě převzít větší odpovědnost. To jsou rozumné úvahy o životních podmínkách, ale samy o sobě nevypovídají o tom, zda člověk skutečně chce být rodičem. Její vzpomínky na dětství a úleva, kterou cítila při každé další menstruaci, jí postupně pomohly uvědomit si něco, co si dříve nedovolila připustit.

Jednou z nejtěžších věcí v dospělosti je rozpoznat, co skutečně chceme my sami a co jsme se naučili chtít proto, abychom nezklamali druhé. Nejde přitom jen o rodičovství. Podobně se lidé někdy rozhodují o povolání, manželství nebo způsobu života. Dělají to, co se od nich očekává, protože se bojí odmítnutí, odsouzení nebo pocitu, že budou jiní než ostatní.

U rodičovství je však cena takového rozhodnutí mimořádně vysoká. Dítě není projekt, který si pořídíme, abychom naplnili společenskou normu, upevnili partnerský vztah nebo dokázali rodičům, že jsme dospěli. Je to dlouhodobý závazek, který zásadně promění život obou partnerů i samotného dítěte. Rozhodnout se nemít dítě může být stejně zodpovědné jako rozhodnout se ho mít. Rozhodující je, zda člověk své rozhodnutí činí vědomě, nikoli pod tlakem strachu a očekávání.

Klára zároveň spojuje svou nechuť k mateřství s bolestným dětstvím, ve kterém zažívala hádky, křik a nedostatek bezpečí. Je pochopitelné, že si nechce zopakovat prostředí, ve kterém sama vyrůstala. Lidé si z původní rodiny odnášejí nejen vzpomínky, ale také představy o tom, jak fungují vztahy, jak se zachází s emocemi a co znamená být rodičem. Někdo má silnou potřebu vytvořit vlastní rodinu jinak, někdo se rodičovství raději vyhne, protože se obává, že by opakoval chyby svých rodičů.

Je však důležité neudělat z jejího dětství jediné vysvětlení. To, že Klára vyrůstala v nešťastné rodině, automaticky neznamená, že právě proto nechce děti, ani že by jednou musela být špatnou matkou. Stejně tak není nutné její rozhodnutí považovat za následek traumatu, který je třeba odstranit. Žena nemusí nejprve vyřešit všechny své bolesti z dětství, aby mohla legitimně říct, že děti nechce. Pokud by se ke svým zkušenostem chtěla vrátit v terapii, může jí to pomoci lépe porozumět sobě a svým vztahům. Nemělo by to však být vedeno s předpokladem, že výsledkem musí být touha po mateřství.

Z psychologického hlediska je také důležité rozlišit mezi strachem z rodičovství a skutečnou absencí přání mít dítě. Člověk může po dítěti toužit a zároveň se obávat ztráty svobody, finanční zátěže nebo vlastní schopnosti být dobrým rodičem. Takové obavy samy o sobě neznamenají, že dítě nechce. Naopak někdo může po dlouhou dobu předpokládat, že děti jednou mít bude, aniž by se sám sebe skutečně zeptal, zda je to jeho přání. Ujasnění někdy vyžaduje čas, rozhovory a prostor bez nátlaku. Ani samotná úleva při menstruaci není univerzálním důkazem, ale v kombinaci s dalšími pocity a životními zkušenostmi může být pro člověka důležitou informací.

Zvláštní pozornost si zaslouží Klářino rozhodnutí neříct Markovi, že si nechala zavést nitroděložní tělísko, zatímco spolu dál usilovali o početí. Klára má plné právo rozhodnout o svém těle a odmítnout těhotenství. Partner ale zároveň potřebuje pravdivé informace, aby se mohl svobodně rozhodovat o vlastní budoucnosti. Tajné používání antikoncepce v situaci, kdy druhý partner věří, že se oba snaží o dítě, je závažným narušením důvěry. Její právo nemít dítě tím nezpochybňujeme. Jde o to, že v tak zásadní otázce potřebují oba vědět, na čem jsou. Pokud Klára ještě nebyla připravená o svých pochybnostech mluvit, bylo by poctivější pokusy o početí pozastavit než pokračovat v něčem, co už vnitřně odmítala.

Pro Marka může být její rozhodnutí hlubokým zklamáním. Pokud si dlouhodobě představoval život s dětmi, neztrácí jen určitou představu o budoucnosti, ale možná i něco, co považoval za jednu ze základních součástí svého životního směřování. Jeho smutek, hněv nebo potřeba vztah ukončit jsou proto pochopitelné. Stejně tak je pochopitelné, že Klára nechce obětovat vlastní přesvědčení jen proto, aby si partnera udržela.

V této situaci nemusí být viníkem ani jeden z nich. Mohou se mít rádi, a přesto chtít od života něco zásadně odlišného. Pokud jeden dítě skutečně chce a druhý ho skutečně nechce, neexistuje kompromis, který by oběma přinesl to, co potřebují. Dítě nelze mít jen napůl, odložit jeho příchod jako dočasnou ústupovou variantu ani doufat, že se neochotný partner po narození automaticky změní. Takové rozhodnutí by mohlo přinést dlouhodobou frustraci oběma dospělým a nepříznivě ovlivnit i dítě.

Klára i Marek nyní potřebují především otevřeně mluvit o svých představách a přijmout, že láska sama nemusí vyřešit každou zásadní životní neshodu. Je možné společně prozkoumat, zda jsou jejich postoje skutečně definitivní, ale nikdo by neměl být do změny názoru tlačen. Partnerská terapie jim může pomoci vést tento rozhovor bez obviňování a lépe porozumět tomu, co pro každého z nich rodičovství znamená. Neměla by však sloužit k přesvědčování Kláry, aby dítě měla, ani Marka, aby se svého přání vzdal.

Klářina matka může být jejím rozhodnutím zklamaná, protože si pro dceru představovala jinou budoucnost nebo sama vnímá vnoučata jako důležitou součást rodinného života. Její emoce jsou její, stejně jako je Klářin život její vlastní. Dospělost mimo jiné znamená přijmout, že naše rozhodnutí nemusí všichni schvalovat. Respekt k rodičům neznamená povinnost žít podle jejich představ.

Klára má právo nemít děti. Marek má právo děti chtít. Ani jeden z nich nemá právo přimět toho druhého, aby se svého zásadního životního přání vzdal proti své vůli.

Možná se jejich vztah skutečně rozpadne. Bude to bolestné, ale neznamená to automaticky, že jejich společný čas neměl smysl nebo že někdo z nich selhal. Někdy je totiž největší zodpovědností ve vztahu nepřesvědčit druhého, aby zůstal za každou cenu, ale přiznat si pravdu včas – i když nás může stát vztah, na kterém nám záleží.

Mgr. Jana Řehulková, MBA, vztahová poradkyně, certifikovaná koučka a lektorka komunikačních dovedností. Více informací zde.

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].