Marta (48): Po těžké nemoci se z partnera stalo malé dítě. Děsivá věštba neznámé stařenky se do puntíku splnila

„Paní, co tady tak smutně sedíte. Nebojte, jednou budete mít dvě děti,“ pověděla mi stará žena a odešla. Seděla jsem tehdy u venkovního stolečku v kavárně. Smutná, oči zalité pláčem. A smích staré ženy mě vytrhnul z letargie.

Vojtěch (34): Manželka přišla s tím, že chce třetí dítě. Děsí mě to, ale velkou rodinu si upřít nechci

Slova staré ženy se mi vryla pod kůži

Bylo mi tehdy čtyřicet tři let a toho měsíce mě propustili z nemocnice. Potratila jsem. V šestém měsíci těhotenství. Moje vytoužené dítě s přítelem Františkem. Seděla jsem tehdy u šálku kávy, dívala se na procházející lidi a v duchu se litovala. Záviděla jsem ženám, co šly s kočárkem nebo za ruku s malými dětmi. Já byla matkou puberťáka a toužila jsem ještě po jednom dítěti.

S partnerem Františkem jsme spolu pár let a snažili se opakovaně o dítě. Pár měsíců jsme doufali, že to klaplo. On byl bezdětný a můj návrh, že bychom si mohli pořídit miminko ho nadchnul. Nosil mě na rukou. Cítila jsem se jako princezna. Vidina, že by se mu splnil sen, který v sobě dávno pohřbil, mu vlil krev do žil. I mně. Oba jsme žili touhou po společném potomku a svět nemohl být krásnější. Pak mi ale v nemocnici oznámili, že plod naší lásky, který nosím pod srdcem není. Přestalo mu tlouct srdíčko.

Pavel (38): Myslel jsem, že jsem na bývalou zapomněl, ale jedna fatální chyba na výletě zničila můj nový vztah

Ironie osudu mi vzala muže i sny

Byl to pátý potrat a s ním jsme s Františkem uzavřeli snahu o potomka. Už jsem se na to necítila. Už jsem byla unavená. „Lásko, vše je v pohodě a děkuju ti za to, že jsme se pokusili. Dávno jsem v sobě touhu po dítěti udusil a chvíli jsem díky tobě věřil, že to vyjde. Ale je to osud a nic s tím nenaděláme. Máme věk. Přeci jen jsem ještě o nějaký rok starší jak ty. Budeme jen my dva a tvůj syn a bude nám hezky,“ utěšil mě František.

Čas zahojil rány a roky utíkaly. Jezdili jsme na dovolené, o víkendu jsme se starali o zahrádku a naše láska spíše rostla než aby ji udusil každodenní život. A pak přišla rána v podobě Františkovy nemoci. Rakovina prostaty. Skoro rok trvalo než se nám život vrátil do normálu. Nemocnice, operace, náročná léčba...vše jsme spolu zvládli. Jenže letos jsme oslavili osmé výročí našeho vztahu a já si musím přiznat, že už rok žiju něco, v čem mi není dobře.

Eva (52): Celé roky jsem dceru vychovávala sama. Teď si její přízeň kupuje otec, který nás nechal v dluzích

Vzpomněla jsem si na starou ženu a mám jasno

František se po prodělané nemoci změnil. Je z něho úplně jiný člověk. Jako by se z něho vytratil muž a na povrch se dostalo dítě. František se chová, jako by měl deset let. Neustále dělá pitomé vtípky, které nejsou ani vtipné. Začal šišlat a dělat ze sebe diblíka. U skoro šedesátiletého muže je to spíše trapné než vtipné. A aby toho nebylo málo, tak si začal vymýšlet jako malý kluk.

Aby nemusel přiznat, že na něco udělal špatně, tak zapírá. Do očí mi tvrdí, že on nic neudělal a argumentuje naprosto dětinsky. Milostný život u nás neexistuje, ale s tím dokážu žít. Potřebuji mít vedle sebe muže, co mě dokáže obejmout a podpořit mě. Ne dítě, které mi místo obejmutí rozcuchá vlasy, zasměje se tomu a ze srandy na mě volá, že jsem čarodějnice.

Bohužel jsem si před rokem musela přiznat, že nemoc mi vzala muže. Jsem ve vztahu s člověkem, který se mentálně vrátil do dětství. Asi díky prodělanému traumatu z nemoci. Vzpomněla jsem si na slova staré ženy, která se na mě kdysi zvláštně dívala a smála se tomu, že jednou budu mít dvě děti. Měla pravdu. Z Františka se stalo dítě... A mě je z mého osudu smutno.

Lea (32): Našla jsem si muže staršího než můj táta, a ten to vzal dost špatně

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].