Lucie (36): Rozhodla jsem se pro bezdětnost, ale matka to bere jako moji zradu. Prý se jí odmítám odvděčit za její péči

Moje matka mé postoje nikdy nebrala vážně. Už jako mladá jsem jí říkala, že manžela ani děti v budoucnu neplánuji, ale nevěnovala tomu pozornost. Když jsem se však přiblížila určitému věku, začala být nervózní a vyvíjet na mě nátlak. Je přesvědčená, že ví lépe než já, co je pro mě dobré.

Adam (54): Hledat si bezdětnou partnerku nemá smysl. Jsem rozvedený a další děti už si pořizovat nehodlám

Matka si myslela, že jde jen o mladickou nerozvážnost

Maminka mé rozhodnutí ohledně svatby a rodiny nikdy nebrala vážně. Už od mých dvaceti let jí opakuji, že se nechci vdávat a po dětech netoužím. Vždycky nad tím jen mávla rukou a tvrdila, že z toho vyrostu. Byla si jistá, že časem změním názor. Pak si ale někde přečetla, že po pětatřicítce se snižuje šance na otěhotnění, a zpanikařila.

Krátce po mých narozeninách se začala zajímat o mého tehdejšího partnera. I když dobře věděla, že náš vztah není vážný, pozvala nás na společný oběd. Tam nás vystavila nepříjemnému křížovému výslechu. Hlavní otázka zněla, kdy se konečně dočká vnoučat. Snažila jsem se to obrátit v žert, ale cítila jsem se velmi trapně.

„Mami, vždyť víš, jaký na to mám názor. Říkám ti to už roky, tak se s tím prosím smiř,“ řekla jsem podrážděně. Okamžitě mi předhodila příklad mé sestřenice, která prý mluvila stejně, a teď má dvě děti. Podle ní to byly jen prázdné řeči. „Každá žena se chce vdát a mít děti!“ křičela na mě a já raději odešla.

Štěpánka (30): Přestala jsem dřít za kolegyně s dětmi. Moje bezdětnost není důvod, aby mě využívaly

Vadí mi, že nerespektuje moje rozhodnutí

Nesnáším, když mi někdo podsouvá své vlastní vize a tvrdí, že sama sobě lžu. Instituce manželství mě nepřitahuje, zvlášť když vidím většinu párů ve svém okolí. Moje matka zůstala s otcem jen za cenu toho, že jejich soužití je tak napjaté, že s nimi nikdo nevydrží v jedné místnosti déle než pár minut.

Několik mých kamarádek se vdalo za muže, kteří jim nevyhovují, nebo je ve vztahu z různých důvodů nešťastných. Vše je to o ústupcích, které já dělat nechci. Samoty se nebojím, uvidíme za pár desítek let, kdo z nás bude nakonec osamělý. Věřím, že v životě můžeme potkat více partnerů, z nichž každý může být pro dané období ten pravý.

A děti? To je kapitola sama pro sebe. Tolik obav, starostí a komplikací! Někteří lidé jsou ochotni tomu vše obětovat, což mi přijde nepochopitelné. Přesto nemám tendenci svůj postoj nikomu, kdo děti má, vnucovat. Proč tedy lidé jako moje matka cítí potřebu mi neustále radit a ‚rovnat‘ mi myšlenky? Připadám si jako někdo, komu je nutné vysvětlit základní principy života.

Miroslava (49): Ironie osudu mě srazila na kolena. Touha po miminku byla silná, ale věk je neúprosný

Podle matky budu jednou litovat

Matka mi neustále opakuje, že čeká na toho pravého muže, který ve mně toto „prokletí“ zlomí. Jejím hlavním argumentem je, že svého rozhodnutí budu jednoho dne hořce litovat. Já si to nemyslím. Jediný, kdo bude litovat, je zřejmě ona. Stále dokola si stěžuje, kolik péče mi věnovala, a já se jí teď neodvděčím ani jedním vnoučetem.

Naše setkání jsou stále řidší. Přemýšlím, jestli jsem naplnila její představy o smyslu života. Nikdo z nás přece nemůže tušit, jaké vztahy budeme mít se svými dětmi ve stáří a zda budou bydlet poblíž. Představa, že budu na stará kolena automaticky smutná a sama, mi proto připadá naprosto zcestná.

Soňa (30): Kvůli jeho dětem a exmanželce jsem byla na druhé koleji. Raději jsem si našla partnera bez závazků

Názor vztahové terapeutky

Příběh Lucie ukazuje střet mezi individuálním životním nastavením a očekáváními, která jsou v některých rodinách stále silně spojována s představou „správného“ ženského života. Lucie dlouhodobě a konzistentně popisuje, že manželství ani mateřství nejsou součástí její osobní životní představy. Pro její matku je však tento postoj obtížně přijatelný, protože ho pravděpodobně vnímá nejen jako odlišnou volbu, ale i jako odmítnutí hodnot, na kterých sama postavila vlastní identitu a životní směřování.

V komunikaci mezi nimi je patrné, že se postupně nevede dialog o rozdílných potřebách, ale spíše boj o uznání „správného“ pohledu na život. Matka může své obavy vyjadřovat formou nátlaku, přesvědčování nebo zpochybňování Luciiných rozhodnutí, což však vede spíše k emočnímu odstupu a oslabení vzájemného vztahu. Lucie se následně dostává do pozice, v níž musí opakovaně obhajovat vlastní autonomii a právo rozhodovat o podobě svého života bez pocitu viny či nutnosti naplňovat očekávání okolí.

Významnou roli mohou hrát také rozdílné zkušenosti obou žen s partnerskými vztahy. Lucie otevřeně popisuje, že ve svém okolí často vnímá vztahy založené na nespokojenosti, přizpůsobování nebo dlouhodobých ústupcích. Její postoj tak nemusí vycházet z odmítání blízkosti jako takové, ale spíše z odlišného pojetí svobody, partnerského fungování a životní spokojenosti.

Z terapeutického hlediska by bylo vhodné zaměřit se na podporu zdravých hranic v komunikaci mezi matkou a dcerou a na schopnost vést vzájemný dialog bez potřeby přesvědčovat druhého o vlastní pravdě. Pro Lucii může být důležité posilovat jistotu ve vlastních rozhodnutích bez nutnosti neustálé obhajoby. Pro matku by naopak mohlo být přínosné pracovat s přijetím toho, že životní naplnění může mít pro každého člověka odlišnou podobu. Současně může být užitečné oddělit rodičovská očekávání od identity dospělého dítěte, aby jejich vztah nestál pouze na představě budoucí role manželky či matky, ale i na respektu k Lucii jako samostatné osobnosti.

Mgr. Jana Hazuková, terapeutka a koučka psychoenergetické transformace mysli, práce s emocemi a prožíváním. Více info zde. 

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].