Štěpánka (30): Přestala jsem dřít za kolegyně s dětmi. Moje bezdětnost není důvod, aby mě využívaly

Pracuji jako účetní ve velké kanceláři v centru Prahy. Práce mě baví, šéfová je férová a platí včas, takže bych vlastně měla být spokojená. Jenže v kolektivu se vytvořila atmosféra, která mi začala dost znepříjemňovat život.

Moje kolegyně, většinou ženy s rodinami, si totiž usmyslely, že když jsem svobodná a bezdětná, můj čas nemá stejnou hodnotu jako ten jejich. Považovaly mě za někoho, kdo může v práci zůstávat do noci, protože na mě doma nikdo nečeká.

Beata (39): Bezdětná kolegyně mi neskutečně pije krev. Každý den kritizuje můj chaotický život

Moje plány nikoho nezajímaly

Kolegyně zpočátku působily jako fajn ženské, pořád si povídaly o dětech a manželích. Když jsem se zmínila, že rodinu zatím nemám, začaly na mě nenápadně házet svou práci. Prý domů určitě nespěchám, nikdo tam na mě nepláče a nemám žádné povinnosti.

Z občasné výpomoci, kdy jsem někoho zastoupila kvůli třídním schůzkám nebo lékaři, se postupem času stalo nepsané pravidlo. Jakmile bylo nutné někoho zaskočit, automaticky se počítalo se mnou. Kolegyně se mě ani neptaly, jestli už něco nemám.

Jana (51): Svou práci jsem milovala, dokud nenastoupila zákeřná kolegyně. Teď kvůli ní zvažuji výpověď

Odmítla jsem dělat za ně

Jednou jsem měla domluvené rande a kino. Šéfová za mnou přišla s tím, že musíme připravit podklady pro kontrolu z finančního úřadu a sociálky. Ostatní se na mě jen usmály a řekly, že to přece zvládnu, zatímco ony musí běžet do školek a škol.

Byla to ta samá písnička jako vždycky, ale tentokrát jsem se rozhodla, že už nebudu mlčet. K jejich úžasu jsem se ozvala a oznámila jim, že dnes za nikoho pracovat nebudu. Řekla jsem, že si udělám svou část a pak odcházím, protože mám vlastní program.

Eliška se hned zeptala, co může být důležitější než rodinné povinnosti. Když jsem přiznala, že jdu do kina, označily mě za bezcitnou egoistku, která neví, co je skutečný život. „Víš, kolik máme doma práce s vařením a úkoly? Mohla bys nám trochu pomoci,“ dodala.

Mirka (36): Už nikdy nebudu vařit pro kolegyně. Po měsíci nervů a drbů raději jím zase sama

Nenechám se dál využívat

Vybouchla jsem a řekla, že se nenechám dál využívat. „Chápu, že život s dětmi je náročný, ale není to moje vina ani volba, a nehodlám dál dřít za ostatní jen proto, že nejsem vdaná,“ dodala jsem.

Nakonec jim nezbylo nic jiného než sednout k počítačům také. Společně jsme všechno udělaly za necelou hodinu. Cestou na rande jsem si uvědomila, že kdybych tam zůstala sama, trčela bych v kanceláři až do noci a kino bych rozhodně nestihla.

Od té doby je v práci nesnesitelné dusno. Kolegyně mě ignorují, přestanou mluvit pokaždé, když vejdu do kuchyňky, a ani se mě nezeptají, jestli nechci kávu.

Nedávno jsem se pokusila situaci v klidu vyříkat, ale Eliška mě odbyla slovy: „Opravdu se necítíš provinile? Tak to si nemáme co říct.“ Já se ale zlomit nenechám. Kdybych teď ustoupila, časem bych v práci musela snad i spát. Mám právo na svůj volný čas a nehodlám se za to nikomu omlouvat.

Zita (42): Zjistila jsem, že dvě kolegyně na mě ušily boudu. Ale já jejich intriky prohlédla

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].