
Beata má čtyři děti, a to znamená jediné. Beata neví, co je to volný čas pro sebe. Rodinný život ji ale naplňuje, a o to víc špatně nese rýpavé poznámky kolegyně. Beatě neustále předkládá, jaký má pohodlný život naplněný kulturou.
Splnila jsem si sen o velké rodině. S manželem Josefem máme čtyři děti. Bydlíme v domě, který nejsme schopní už deset let dodělat do finálního stavu. Jednak nemáme čas, a potom vlastně ani sílu a peníze. Svůj chaotický život mám ráda. Mám ráda i ten nedostatek energie na cokoliv.
Můj život je boj od rána do večera
Vstávám v pět hodin ráno, abych všem dětem připravila snídani a udělala čerstvou svačinu do školy. Připravuji svačinu i manželovi. Ráda svou rodinu rozmazluji. Když mi zbyde čas, tak dám prát jednu várku prádla. Pak děti budím do školy. Manžel děti odveze do města a já jedu autobusem do zaměstnání o hodinu déle. Ráno stihnu ještě nějakou drobnou domácí práci, jako je vyklizení myčky, složení prádla ze sušičky nebo setření schodiště.
Zkrátka nevím, co je to volný čas. Z práce se vracím autobusem v šest hodin. Obvykle ve městě čekám na děti, které mají zájmové kroužky. V mezičase nakoupím suroviny na večeři. Doma rychle uvařím večeři, dělám úkoly s dětmi nebo uklízím. S manželem jsme sehraná dvojka. Každý máme na starost dvě děti, se kterými děláme domácí úkoly a přípravu do školy. Když jdeme do kina, jdeme na filmy pro děti. Když jedeme na výlet, tak vybíráme něco, co bude bavit primárně děti.
Moje rodina je pro mě smyslem života
Náš domov není moderní a už vůbec není uklizený. Snažím se, ale je to marný boj. Roky tvrdím, že udržuji provozní pořádek a marně krotím nepořádek. Průběžně peru dvě pračky prádla denně, třikrát týdně vysávám celý dům, snažím se dohlížet na to, aby si děti uklízely své pokojíčky, a i všechny koupelny dvakrát týdně umyji. A při pohledu na mou domácnost mám pocit, že moje energie vynaložená do úklidu je naprosté plýtvání. Nepamatuji si, kdy bych si přečetla nějakou knihu. Posledních patnáct let běhám jen okolo dětí.
A když náhodou zalezou do svých pokojů před desátou, okamžitě jdu spát. Náš intimní život se s Josefem smrsknul na ranní rychlovky před pátou hodinou ranní. Neznáme, co je to volný víkend a děti u prarodičů. Vlastně jsme už patnáct let nikdy nebyli s Josefem sami. Ale přesto žijeme něco, co nás naplňuje a dává našemu životu smysl. Uvědomuji si to každý den. Obzvláště v zaměstnání, kde musím poslouchat prázdné příběhy svojí kolegyně Andrei. Ať si každý žije život podle svého, ale ať se nikdo nesnaží ponižovat druhého, který žije jinak.
Kolegyně začíná být nesnesitelná
„A ty jako nečteš knihy? To já okamžitě poznám, že je někdo barbar. Kniha rozšiřuje slovní zásobu, obrazotvornost a fantazii. Nedokážu si představit, že bych volný večer netrávila s knihou v ruce. I když já mám diář plný na měsíc dopředu. Neznám, co je to nuda. Chodím na vernisáže, sleduji českou kinematografii, miluji divadlo. A propos, kdy jsi byla naposledy v divadle? Nebo s přáteli na večeři? Znáš tu novou mexickou restauraci?“ povýšeně se na mě usmála kolegyně Andrea.
V mých očích nesnesitelná pozérka. Dobrovolně bezdětná zadaná žena mého věku, co svůj čas naplňuje kulturními zážitky. Její volba, kterou plně respektuji. Ale Andrea se rozhodla, že bude každý den kritizovat můj život. Andrea má domácnost, kam dochází jednou týdně uklízečka, a každá věc má svoje místo. Andrea nesnáší hluk a chaos. Andrein život má řád a systém. Můj život je chaos, a Andrea se rozhodla, že mi to každý den bude dávat najevo svým arogantním způsobem. Mám pocit, že se za chvíli v práci nechutně pohádám. Já nerýpu do druhých a nechci, aby druzí rýpali do mě.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




