
Petr se stal nedávno otcem. Svého syna miluje. Ale od chvíle, kdy viděl jeho příchod na svět, se v něm cosi zlomilo. Na manželku už nedokáže koukat jinak než jako na matku.
Mám krásnou ženu, zdravého syna, všechno by mělo být dokonalé. Jenže já si absolutně nedokážu představit, že se s Klárou budu někdy opět milovat. Vlastně to tak trochu začalo, už když byla těhotná. Bál jsem se, abych jí neublížil. V mých očích je Klára úžasná žena, naprosto dokonalá a bezchybná maminka našeho Davídka, ale tím to bohužel končí.
Viděl jsem všechno
K porodu jsem šel dobrovolně a byl jsem připravený být manželce oporou. A myslím, že jsem jí i byl. Držel jsem ji, utíral jí čelo, masíroval, počítal nádechy... Dělal jsem vše, co mě naučili v předporodním kurzu. Ale pak přišel samotný porod. Na to vás nepřipraví nikdo!
Bylo to silné, neuvěřitelné a také děsivé. Viděl jsem svou ženu, jak křičí bolestí, viděl jsem zakrvácené miminko, jeho první bolestivý nádech, pupečník i placentu. Viděl jsem důvěrně známé části jejího těla úplně jinak, než jsem byl zvyklý. „Je vám dobře, tatínku? Nebojte, my vám paní krásně sešijeme, pan doktor je moc šikovný. Po šestinedělí nic nepoznáte!“ švitořila porodní asistentka. Asi jsem vypadal hodně přepadle. Kdybych jen věděl, kolikrát si na ta poněkud nejapná slova vzpomenu.
Sexu se vyhýbám
Doma jsem od začátku fungoval na jedničku. Přebaluji, vozím kočárek, koupu, uspávám – snažím se Klárce ulevit, jak jen to jde. Syna i ženu miluji, ale už trochu jinak. Neumím si představit, že bych se s ní miloval.
Když se ke mně večer přitulí, ztuhnu a zpravidla se na něco vymluvím. Jednou jsem dokonce hrál, že spím. Nechci ji zranit. Ale nedokážu si představit, že se budu dotýkat těch prsou, která dávají malému mléko, a těch míst, kudy přišel na svět. Porod i nový život je zázrak, má žena je skvělá maminka, ale tam to pro mě nyní končí.
Samozřejmě mi to nedalo a začal jsem googlit. První, co na mě vyskočilo, byl článek o Madonině komplexu, což je regulérní diagnóza. „Muži, kteří byli u porodu, vnímají partnerku už jen jako matku, ne jako objekt touhy.“ Sedělo to na mě dokonale. Ale co s tím?
Nevím, co dělat
Nikomu jsem se nesvěřil. Přece jen je Klára po porodu teprve tři měsíce a v článku psali, že se většina mužů jednoduše „oklepe“. Nesvěřil jsem se ani nejbližším kamarádům. Nechci, aby mě měli za slabocha. Úplně slyším, jak říkají: „Takovou krásnou babu máš, nebojíš se, že se časem porozhlédne jinde?“
Klára cítí, že se něco změnilo, ženy prostě jen tak neoblbneš. „Chybíš mi, neděje se něco v práci?“ řekla mi před pár dny a pak zavtipkovala o nové kolegyni. Myslím, že se obává, že někoho mám. Místo upřímné odpovědi jsem jí něžně políbil do vlasů a uklidnil, že jsem jen unavený z práce. Začínám velmi vážně přemýšlet o tom, že úplně poprvé v životě navštívím psychologa. Je to pro mě hrozně těžké, vždycky jsem všechno zvládnul!
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].