Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Petra se musela smířit s tím, že přítel opustil ji i jejich dítě ještě v porodnici. Když se s ním po letech setkala a zjistila, že má rodinu, byl to pro ni šok.
Už nejsem ta samá žena, která kdysi pařila v barcelonských klubech, ve čtyři ráno popíjela mojito a cestou na hotel se smála tak hlasitě, že vzbudila půl patra. Teď spím s napůl otevřenýma očima a poslouchám, jestli se můj syn Oliver zase neplíží ve dvě ráno po bytě, aby se koukal z okna na ulici a projíždějící auta. Jsem samoživitelka. Z vlastního rozhodnutí? Ne.
Oliverovi je šest. Někdy mě přepadne pocit viny, že jsem ho přivedla na svět. Ne proto, že bych ho nemilovala – miluju ho víc, než dokážu vyjádřit. Ale protože jsem to nikdy nechtěla. Nic z toho jsem si neplánovala. A když se teď na sebe dívám – kruhy pod očima, vytahaná mikina – ptám se sama sebe: Jak se to vlastně všechno semlelo?
Šok v porodnici
Začalo to Alešem. Byl to snad ten nejvyrovnanější muž, jakého jsem kdy poznala. Byl tichý, klidný a láskyplný. Říkal, že budeme rodina. Že dítě nás spojí a budeme šťastní. Hodně mi toho nasliboval. Já měla jiné plány. Chtěla jsem naplno žít, cestovat, budovat si kariéru a nemít závazky. Mateřství pro mě tehdy znamenalo konec všeho. Ale ustoupila jsem – protože jsem ho milovala.
Pamatuju si, jak jsem ležela v porodnici a v náručí držela ten drobný uzlíček. Oliver spal. Nemohla jsem z něj spustit oči. Byl tak maličký, křehký a růžový...
Aleš stál u okna, zády ke mně. Na chvilku jsem si myslela, že se otočí, usměje se, něžně pohladí našeho syna po hlavičce a řekne mi, jak je pyšný. Ale nic z toho se nestalo. Nakonec se otočil, jenže v obličeji neměl radost ani něhu. Podíval se na mě a já hned věděla, že to, co řekne, nebude dobré. „Promiň,“ pronesl tiše. „Myslel jsem, že to chci. Ale nezvládám to. Tohle není pro mě.“
Jeho táta nás opustil
„Co prosím?“ zašeptala jsem.
„Nezvládnu být tátou. Nevím jak... Nic necítím. Doufal jsem, že se to změní, že to nějak přijde. Dusím se. Omlouvám se. Musím odejít...“
Můj mozek odmítal zpracovat, co jsem právě slyšela. Dívala jsem se na Aleše jako na cizince. „Ale to je náš syn. Aleši... vždyť jsme to plánovali...“
„Plánovali, protože jsem tě přesvědčil. Vím to. A je mi to líto. Mýlil jsem se. Nechci nic předstírat,“ dodal a odešel. Jen tak. Nepolíbil syna. Nepodíval se na něj...
V nemocničním pokoji jsem zůstala sama s dítětem, které jsem měla vychovávat s někým. A najednou bylo všechno jen na mně. Nikdo mě na to nepřipravil. Ani já jsem na to nebyla připravená. Aleš nezvedal telefon, neodpovídal na zprávy, zmizel i z práce. A pak se začalo šeptat, že se zhroutil. Odstěhoval se do jiného města. Začal znovu, s čistým štítem. A já zůstala, uvězněná v životě, který jsem si nevybrala. Nikdy nenašel odvahu vrátit se. Nikdy se nezeptal, jak se máme.
Překvapení na hřišti
O pár let později jsme s Oliverem šli na procházku. U jednoho hřiště jsem spatřila Aleše. Seděl na lavičce vedle ženy s tmavými kudrnatými vlasy. Měli s sebou kočárek a miminko. Oliver běžel na pískoviště, já ztuhla. Viděla jsem Aleše, jak se směje a krmí dítě z lahvičky. Žena mu něco říkala a on přikyvoval. Hladil to dítě a dělal všechno to, co pro Olivera nikdy neudělal.
Nevšiml si mě. Byla jsem vlastně ráda. Neměla jsem sílu mluvit s ním. V tom jednom okamžiku jsem pochopila všechno. Nešlo o to, že nebyl připravený být otcem. Nebyl připravený být otcem se mnou. Dlouho jsem si namlouvala, že jeho odchod dával smysl. Že byl zmatený, přetížený. Ale když jsem ho teď viděla – tak něžného a otcovského – bolelo to víc než všechno, co kdy řekl nebo neřekl.
Šla jsem za Oliverem a klekla jsem si k němu do písku. „Půjdeme domů?“ zeptal se s úsměvem.
„Půjdeme,“ odpověděla jsem a snažila jsem se, abych na sobě nedala nic znát. Věděla jsem, že ten obraz Aleše s dítětem už nikdy nedostanu z hlavy.
Setkání po letech
O pár dní později jsem na něj narazila znovu. Tentokrát šel sám, v ruce nesl tašku s logem obchodu, kde mají drahé dětské oblečení. Nikdy jsem si nemohla dovolit koupit tam něco Oliverovi. Spatřil mě ve chvíli, kdy už nešlo dělat, že se nevidíme. Zastavil se. Já taky. Podívala jsem se mu do očí a všechny věty, které jsem si za ty roky v hlavě připravovala, najednou působily zbytečně a těžce.
„Ahoj,“ řekl tiše, jako bychom se viděli včera – a ne po šesti letech.
„Ahoj,“ odpověděla jsem. „Nemyslela jsem, že tě ještě někdy potkám.“
Neřekl nic. Jen se na mě díval tím svým pohledem – napůl ztraceným, napůl odtažitým. A mně došlo, že jestli se teď nezeptám, už to nikdy neudělám. „Proč jsi tehdy odešel?“ zeptala jsem se.
Podíval se do země a mlčel. Čekala jsem, tu odpověď jsem potřebovala slyšet. „Bál jsem se,“ řekl po chvíli. „Myslel jsem, že dítě to spraví. Ale ono to jen všechno vyjasnilo. Uvědomil jsem si, že na to nemám. Že se dusím. Nedokázal jsem... zůstat. Vím, že to bylo zbabělé.“
Stiskla jsem rty. Chtěla jsem mu říct, jak moc mi ublížil. Jak mě nechal na holičkách v té nejhorší chvíli. Ale věděla jsem, že to nic nezmění. Slova nám ty roky nevrátí. „A teď?“ podívala jsem se mu do očí. „Teď víš, jak být táta?“
Pokrčil rameny, jako by si tím sám nebyl jistý. „Jsem jiný člověk. Asi jsem musel zjistit, kdo vlastně jsem.“
Jedna moje část ho chtěla uhodit a vykřičet všechnu bolest. Ale zároveň jsem cítila úlevu. Aleš beze slova odešel. Stála jsem na chodníku a cítila, jak ze mě po šesti dlouhých letech konečně padá tíha...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
