Facebook
Instagram
Dorota žila s mužem, který nebyl schopný postarat se sám o sebe, natož o rodinu. Když odešel, ulevilo se jí. To, že byla těhotná, brala jako výzvu. Věděla, že to zvládne.
Největším štěstím v mém životě bylo narození Honzíka (4). Musela jsem se o výchovu postarat sama, protože vztah s jeho otcem se úplně rozpadl. Norbert (30) byl opravdu kousek, dokonce si nedokázal ani najít stálou práci.
Zvládnu to sama
Když jsem začala chodit s Norbertem, doufala jsem, že pod mým vlivem se stane lepším člověkem. Nevyšlo to. V jednom okamžiku jsem uvažovala o rozchodu, ale právě tehdy jsem zjistila, že jsem těhotná. Původně mě myšlenka na dítě děsila, ale poté jsem si řekla, že to zvládnu. Rozhodla jsem se neříct o tom Norbertovi a postarat se o dítě sama.
Žila jsem s matkou, která mě podporovala v každém rozhodnutí a prohlásila, že mi pomůže. Období těhotenství bylo fantastické! Když se narodil Honza, moje máma o něj pečovala s velkou radostí. Jako důchodkyně a bývalá učitelka úplně šílela ze svého vnuka, který se stal středem jejího světa. Náš život plynul bez větších starostí, v poklidné a idylické atmosféře.
Neměla jsem žádné výčitky svědomí, že můj syn vyrůstá bez otce. Bylo to prostě lepší a bezpečnější, navíc Norbert byl zcela nevhodný pro roli otce. Po našem rozchodu zmizel, prý opustil město navždy...
Můj syn měl nehodu
Když Honzík oslavil čtvrté narozeniny, rozhodla jsem se dát mu dárek – malé kolo. Jedno slunečné nedělní odpoledne jsme si vyrazili na procházku. Hned u vchodu do našeho domu seděl na schodech muž a prosil o almužnu. Požádala jsem Honzu, aby chvilku počkal, a začala jsem v kapse hledat drobné mince. V tom okamžiku jsem uslyšela děsivé pískání pneumatik a zoufalý výkřik!
Záhy jsem spatřila Honzíka bezvládně ležet na chodníku. Nedaleko se válelo jeho kolo. Hned jsem byla u něj. Dívala jsem se na ležícího Honzu. Najednou jsem pocítila závratě a v bezvědomí padla na zem.
Probrala jsem se až v sanitce, kde mě doktor energicky poklepával po tváři a snažil se mě probudit. "Co se stalo?" zeptala jsem se s mírnými obtížemi. "Kde je moje dítě?"
"Klid, nic mu není..." konejšil mě doktor.
"Ale... viděla jsem ho na chodníku..." třásla jsem se. "Musím ho vidět..."
Synovi se nic nestalo
"Mami..." uslyšela jsem tichý hlas svého synka a znovu omdlela. Probrala jsem se až na nemocničním lůžku. Když jsem otevřela oči, viděla jsem Honzu, jak sedí vedle mě a pevně mi tiskne ruku.
"Kolo se nám pokazilo, mami..."
"Neboj se, zlatíčko. To je maličkost..."
Ukázalo se, že nějaké auto prudce zabrzdilo, když spadl z kola, právě u okraje chodníku. Nicméně kolo jelo dál, přímo pod auto, které naštěstí mého syna minulo. Honza byl trochu odřený, ale nic vážného mu není a já si mohla oddechnout úlevou...
Když jsme s Honzou opouštěli nemocnici, zahlédla jsem... Norberta, který nervózně přešlapoval na parkovišti! Rychle k nám přišel. "Jste oba v pořádku?" zeptal se s obavami.
"Norberte?" zvolala jsem překvapeně. "Co tu děláš?"
"No, já řídil to auto..." řekl rozpačitě. "Z dálky jsem viděl, jak se kluk nebezpečně blíží k silnici... Rychle jsem dupnul na brzdy..."
Dala jsem mu pusu a rozbrečela se. "Honza je celý můj svět..."
Zavezl nás domů
Norbertův jemný hlas a péče mi pomohly cítit se lépe. Tehdy na mě dolehla hrozná únava. Snila jsem jen o tom, abych se co nejdříve dostala domů i se synem. Norbert mě objal a odvedl ke svému autu. "Zavezu vás domů..." navrhl.
Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem nemohla říct "ne". Brzy jsme dorazili našemu paneláku, ještě jednou jsem Norbertovi poděkovala a šla domů. Maminka málem omdlela, když jsem jí vyprávěla celý příběh. Později užasle poslouchala o Norbertovi.
"Osud to tak chtěl," prohlásila tajemně.
"Jaký osud?" zeptala jsem se.
"Mami, odkud znáš toho pána?" vstoupil do diskuse Honza a podíval se na mě těma svýma očima po tátovi...
"Je to můj starý přítel, zlatíčko," řekla jsem mu, protože mě nic lepšího nenapadlo.
Je z něj jiný člověk
O pár dní později mě Norbert kontaktoval. Zeptal se, jestli nepotřebujeme pomoc.
"Ani ne, díky..." odpověděla jsem.
"Co se takhle někdy sejít?" zeptal se nečekaně.
"Jasně, proč ne..." vyhrkla jsem a sama byla v šoku, že jsem ho neodmítla.
Norbert slíbil, že se brzy ozve. Maminka mlčky poslouchala, ale nic nekomentovala. Až když jsem se s ním měla setkat ve městě, náhodou zmínila, že bych mu měla říct, že Honza je jeho syn.
"Klid, mami..." trochu jsem se naštvala. Nemám ráda, když na mě někdo tlačí.
Norbert už seděl v kavárně, kde jsme se měli setkat. "Sluší ti to," řekl, když mě spatřil. Musím přiznat, že atmosféra byla docela příjemná. "Víš, po pár letech jsem se vrátil do města. Založil jsem svůj vlastní podnik a daří se mi celkem dobře... Čas mě trochu změnil," usmál se. "A jak se máš ty? Máš manžela?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Sama vychovávám Honzu a pořád pracuji jako učitelka."
Mám mu říct pravdu?
Přemýšlela jsem, jestli bych mu měla říct o synovi. Dospěla jsem však k závěru, že ta správná chvíle ještě přijde. Rozhovor s Norbertem byl velmi příjemný a když navrhl další setkání, neměla jsem nic proti. Brzy se ukázalo, že mé podezření bylo správné – Norbert se skutečně změnil a dospěl. Jeho chování mě okouzlilo a znovu jsem k němu začala něco cítit...
Když jsme jednoho dne vyrazili na výlet mimo město a procházeli se lesní cestou, Norbert mi prozradil, že na mě nikdy nepřestal myslet. "Zachoval jsem se jako hlupák, protože jsem tehdy nedokázal pochopit tvou hodnotu," přiznal upřímně. "Trvalo nějakou dobu, než jsem pochopil, že tě miluju. Dáš mi další šanci?"
Přiznám se, že tato situace mě zaskočila, ale zároveň byla velmi příjemná. Samozřejmě jsem hned souhlasila. Koneckonců, chtěla jsem mu říct něco důležitého...
"Honza je tvůj syn. Dříve jsem ti o tom neřekla, protože jsem si nebyla úplně jistá..."
"Pravděpodobně jsi pochybovala, jestli bych zvládl být otcem, že?" vložil se do toho jemně. "Nevadí, neobviňuj se, nechoval jsem se zodpovědně. Ale když jsem viděl Honzu ležet na chodníku, cítil jsem, jako by se mi srdce zastavilo..." pokračoval dojatým hlasem. "Hluboko ve svém nitru jsem cítil, že by mohl být mým synem... Přál jsem si to celým svým srdcem!" objal mě něžně.
Je úžasné, jak osud zařídil, že se naše cesty setkaly. Díky tomu máme šanci být znovu spolu.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
