Facebook
Instagram
Vanessa po ztrátě manžela zůstala bydlet u jeho rodičů. Ti jí pomáhali s dcerou a všechno se zdálo být v pořádku. Až do toho dne, kdy jí řekli, že dům prodali a ona se musí vystěhovat.
Celé týdny jsem měla pocit, že se něco děje. Tchyně na mě koukala podezíravě a tchán se mnou mluvil, jako by se něčeho bál. Pravda vyšla najevo v sobotu ráno...
Tchán s tchyní mě zaskočili
"Vanesso, je nám to hrozně líto, ale ty a Marie budete muset odejít," oznámila mi tchyně, když jsem ráno vešla do kuchyně. Koukala jsem na ni, ale nedocházelo mi, co právě řekla. Musíme se odstěhovat? Ale proč? A proč se to všechno děje tak náhle?
"Co se děje?" zeptala jsem se. Tchán se pokusil něco říct, ale tchyně mu rychle dala znamení, aby mlčel. "Náš dům už je prodaný," řekla klidně. "Na vystěhování máme ještě celých osm týdnů. Musíš uznat, že vzhledem k současným okolnostem je to opravdu hodně času..."
Pořád mi to nedocházelo. "Dům je prodaný? Co to znamená?" byla jsem zmatená. "Drahá, snaž se nás pochopit," šeptala tiše tchyně. "Roky letí a my stárneme. Marek už s námi není a my zůstáváme sami. Tak velký dům je pro nás příliš velké břemeno. Koupili jsme si malý byt v paneláku. Tak to pro nás bude pohodlnější."
"Jak myslíš to sami? Co já? A co Marie? Je přece vaše vlastní vnučka..." podívala jsem se na tchána. "Jak jste mohli takové rozhodnutí učinit, aniž byste mě informovali? Nezaslouží si snad nějakou část dědictví po svém otci?" namítla jsem. "No..." tón hlasu mé tchyně náhle klesl pod bod mrazu. "Dobře víš, že nic z našeho majetku nebylo převedeno na Marka. Až my odejdeme, Marie zdědí vše, co zbyde, ale momentálně jsme my vlastníky a je na nás, jak s tím naložíme..."
Tchán a tchyně mě zradili
Neměla jsem odvahu zeptat se, kam mám jít se svým dítětem. Slova mi uvízla v krku. V tu chvíli promluvil můj tchán: "Je mi to moc líto, Vanesso. Věř mi, zůstávat tu déle by pro nás bylo příliš těžké. Příliš mnoho věcí nám připomíná Marka... Je to nejlepší řešení."
"Nejlepší?" cítila jsem, jak mi vře krev. "Pro koho to je nejlepší řešení? Vypadá to, že jen pro vás," vyběhla jsem z kuchyně. Slyšela jsem, že na mě volají, ale ani jsem se neotočila. Nemohla jsem se na ně koukat, nechtěla jsem s nimi mluvit, nechtěla jsem je chápat. Cítila jsem se strašně zklamaná a zahořklá.
Potichu jsem vešla do ložnice, kde stále sladce spala moje dcera Marie (4). Co teď? Kam půjdeme? Návrat k mým rodičům nepřipadal v úvahu... Žili s mou mladší sestrou v malém, dvoupokojovém bytě v paneláku. Pro nás by tam nebylo dost místa.
Nevěděla jsem, co budu dělat
Můj milovaný Marek byl jedináček. Když jsme se vzali, přestěhovali jsme se do domu jeho rodičů, krásné vily s dvěma patry a velkou zahradou. Souhlasila jsem s tím ne kvůli pohodlí, ale z praktických důvodů. Chtěli jsme chvíli šetřit každou korunu, abychom měli peníze a mohli si s pomocí hypotéky koupit vlastní byt ve městě. Ale jednoho osudného dne se naše plány a sny rozpadly. Opilý šílenec za volantem mi vzal milovaného manžela a naší dceři Marii otce...
Po nějaké době jsem se trochu vzpamatovala ze všeho toho zmatku a smutku a konečně si uvědomila, že život jde dál. Myslela jsem si, že když už Marek není mezi námi, nemám důvod žít u jeho rodičů.
"Najdi si něco tam, kde bydlíme my," radila mi máma. "Chodila bys k nám na obědy." To znělo dobře, ale věděla jsem, že si to nebudu moct dovolit. "Přispějeme ti na nájem," prohlásil táta. Já vím, že chce pro mě jen to nejlepší, ale od té doby, co začal pobírat invalidní důchod, rodiče sotva vycházeli s penězi.
Obávala jsem se, jak si sama poradím s výchovou dcery. Do té doby se o ni hodně starali prarodiče. Jelikož byli v důchodu, mohla jsem se po mateřské dovolené bez stresu vrátit ke svým pracovním povinnostem a Marie nemusela chodit do školky.
Trvali na společném bydlení
Ačkoli jsem se snažila, nepodařilo se mi přesvědčit rodiče mého zesnulého manžela, že bych se měla odstěhovat a najít si vlastní bydlení. "Myslíš to vážně?" řekla tchyně překvapeně. "Tady je vaše místo na zemi! Tvoje a naší milované vnučky!"
"No ano, ale situace se změnila a já bych nechtěla..." snažila jsem se vysvětlit svůj postoj. "Ani náhodou," zasáhl rázně tchán. "Nebudeš nám brát malou. Zůstala nám jen ona... No a ty, samozřejmě," dodal spěšně.
"Prosím tě, nedělej nám to," přidala se tchyně. "Za žádných okolností nemůžeš odejít s Marií. Rozhodně s tím nesouhlasím!" Podlehla jsem jejich tlaku a slíbila, že to ještě zvážím.
Život šel dál
Přes obavy mé matky jsem se rozhodla zůstat u tchánů. Těžko říci, co mě k tomu vedlo. Možná mě děsil výhled na finanční potíže, nebo mi prostě bylo líto brát Marii z prostředí, které znala a ve kterém se cítila dobře.
Můj život pokračoval a realita se zdála téměř nezměněná. Stále jsem pracovala a tchán s tchyní se starali o svou vnučku. Nedělní odpoledne jsme trávili společně, po obědě jsme občas šli do kina nebo na bazén. Jediný rozdíl byla Markova absence...
Tchán a tchyní se ke mně vždy chovali srdečně, jako k členu rodiny, nikoli jako k někomu zvenčí nebo osobě, která je pro ně břemenem. Jak před Markovou smrtí, tak i po ní, byly naše vztahy v pořádku, bez vážných konfliktů. Ano, občas mi tchyně lezla na nervy, ale to je prostě povaha tchyní...
Svěřila jsem se rodičům
Pokud bylo všechno v pořádku, proč mi tedy dříve neřekli, že plánují prodat dům? Z ničeho nic jsem se měla odstěhovat, jako bych byla nájemník, nikoli člen rodiny. Následující den jsem sbalila Marii a jely jsme k mým rodičům. Naštěstí byla neděle, protože bych to asi v práci nezvládla. Alespoň jsem se mohla pořádně vyplakat v náručí své mámy.
Sestra vzala Marii, aby si mohla hrát na hřišti, zatímco já jsem rodičům vyprávěla o všem, co se stalo. Máma pokývala hlavou. "Měla jsi mě poslechnout a hledat byt už před dvěma lety," řekla s lítostí. "Ale co se stalo, to se nevrátí. Teď místo ronění slz musíme najít něco k pronájmu. Zatím, dokud nenajdeš vhodný byt, budeš bydlet u nás."
Moc se mi to nezdálo, bylo tam málo místa. "Nějak jsme to zvládali dosud, tak to zvládneme i v pěti. Snad nemáš v úmyslu spát s malým dítětem pod mostem?" zeptala se a já začala plakat. "Přestaň brečet," okřikla mě máma. "Teď se musíš sebrat a jít dál."
Ještě ten den jsem zveřejnila inzerát, že hledám pronájem malého bytu. O svých plánech jsem pak informovala i kolegy. Každý chtěl vědět, proč jsem se tak rozhodla. Nechtěla jim to však vykládat, byla to moje soukromá věc.
Tchyně mi řekla pravdu
Vyhlídka na život s tchánem a tchyní mě vůbec nebavila. Cítila jsem se zraněná a plná hořkosti. Po pár dnech jsem zavolala rodičům. "Tati, opravdu se k vám můžu přestěhovat?" zeptala jsem se přímo. "Samozřejmě," řekl rázně. "Protože bych to nejraději udělala hned," nadhodila jsem. "Neváhej. Vezmi Marii a přijeďte klidně už dnes. Věci si přivezeš příště."
Tchyně nedokázala skrýt překvapení. "Proč tak náhle? Přece jsme se dohodli, že máte ještě spoustu času, celých osm týdnů!" Nejprve jsem ji chtěla prostě vyhodit ze svého pokoje, ale nakonec jsem si to rozmyslela. "Prosím, vysvětli mi to," naše pohledy se setkaly. "Před lety jste sami trvali na tom, abych zůstala a nikam neodcházela."
Podívala se na mě trochu zmateně. "Okolnosti se změnily," odpověděla. "Donesly mi zvěsti, že máš někoho nového. Brzy se asi budeš chtít znovu vdát. A co pak? Jak si to představuješ? Tvůj budoucí manžel měl bydlet s námi?" V tu chvíli jsem pochopila, o co jim vlastně jde. Báli se, že si najdu někoho nového... To je naprostý nesmysl, přece bych jim nepřivedla chlapa pod nos. Kromě toho, Viktor (30) byl jen kamarád.
Tchán se skoro neozval, jak je jeho zvykem. Doprovodil nás až k bráně, Marii stále držel za ruku. "Nezlob se na nás. Snaž se to pochopit, neměli jsme na vybranou, dům musel být prodán." Situaci jsem chápala. Mrzelo mě však, že mi o všem řekli na poslední chvíli. To společné trápení po ztrátě Marka nás velmi sblížilo. Ani jednou mi nedali najevo, že bych jim byla na obtíž. Právě naopak. Proč se tedy ke mně zachovali tak krutě? Téměř ze dne na den mě vyhodili na ulici. Teď si musím nějak poradit, protože pobyt u rodičů je jen dočasný...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Zahradní architekt Ferdinand Leffler prozradil největší prohřešky českých zahrad: Nejvíc je hyzdí vířivky
Zahradní architekt Ferdinand Leffler prozradil největší prohřešky českých zahrad: Nejvíc je hyzdí vířivky
Související články
