Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Pavlína a její manžel se konečně nastěhovali do svého vlastního bytu. Pavlína byla pyšná na to, jak se jí povedlo byt zařídit. Jenže její tchyně má jiný názor a nejenže začala kritizovat, jak to u nich vypadá, ještě chtěla předělávat interiér.
Neříkám o sobě často, že mám štěstí, ale když jsme se s Patrikem nastěhovali do našeho prvního společného bytu, opravdu jsem měla pocit, že se na mě konečně usmálo štěstí. Byt byl malý, ale náš. Ještě voněl novotou a barvou a já se nemohla vynadívat na police s knihami, závěsy, které jsem vybírala po deseti hodinách scrollování Pinterestu, a na jídelní stůl, ke kterému jsme sehnali starožitné židle z blešího trhu. Každý kousek měl svůj příběh. A teď vstupoval do našeho příběhu.
Ani jsme se nestačili pořádně zabydlet, když k nám moje tchyně začala chodit na návštěvy, a to bez ohlášení. Hned se také pustila do komentování. Závěsy prý jsou moc krátké, gauč je moc blízko topení, podlaha vrže. Pak přešla k jídlu. „Žádný česnek? Jak to může Patrik jíst?“ divila se.
Tchyně chtěla předělávat náš byt
Jednoho večera jsme seděli v obýváku a bavili se o nové knize, kterou si Patrik chtěl přečíst, když zazvonil zvonek. Podívala jsem se na něj, jen pokrčil rameny a šel otevřít. Slyšela jsem jeho protáhlé: „Ahoj, mami...“ Hned mi bylo jasné, že klidný večer skončil.
Tchyně se vřítila dovnitř jako velitelka polní kuchyně, nesla krabici s dortem a vodováhu. Podívala se na stůl, pak na obraz na zdi a bez zaváhání prohlásila: „Nemůžu se na ten obraz dívat. Visí nakřivo. Hned to napravíme.“
Zamrkala jsem a snažila se nesmát ani nebrečet. „Co kdyby ses nejdřív posadila a dáme si kafe a ten dort...“ navrhl Patrik klidně.
„Ale ne, zlatíčko, nemůžu jíst, když je něco takhle nakřivo. Za chvilku to srovnáme.“
„Mami...“ začal znovu, tentokrát unaveným hlasem. „Nemůžeš jen tak přicházet bez ohlášení. Už máme své bydlení a svůj život...“
Tchyně se urazila
„Takže u vás už nejsem vítaná?“ zeptala se dotčeně. „Přinesla jsem dort, myslela jsem, že vás potěším. A místo toho slyším jen výčitky. Opravdu nevím, co se s tebou děje.“
„O to nejde,“ řekla jsem a trochu se mi třásl hlas. „Tohle je náš domov. Chtěla bych se tu cítit jako doma. Ne jako pod dozorem.“
„Pod dozorem?“ zopakovala zmateně. „Já jen chci, abyste to tu měli hezké!“
„Ale my to chceme mít po svém,“ řekl Patrik rozhodně. „Na to nepotřebujeme vodováhu. Potřebujeme klid. A aby ses předem ohlásila.“
Nastalo ticho. Podívala se na mě, pak na něj, teatrálně si povzdychla a položila vodováhu na komodu. „Tak už vás nebudu rušit,“ řekla důstojně. „Ten dort si buď dejte, nebo vyhoďte. Jak chcete.“
Když se za ní zavřely dveře, Patrik se sesunul na gauč. Já se dívala na obraz na zdi. Možná visel trochu šikmo. No a co...
Tchyně se urazila
Po jejím odchodu u nás zavládlo ticho. Seděli jsme na gauči, na stole před námi byl dort, který jsme nakonec snědli. Patrik si hrál s ovladačem od televize. Duchem byl někde jinde. Já měla pocit, že pokud to teď nevyslovím nahlas, zadusím se ve vlastním bytě. „Už to takhle dál nesnesu,“ řekla jsem tiše. „Opravdu. Jestli se to nezmění, tak... Každá její návštěva mě úplně rozhodí.“
Patrik se na mě podíval, v obličeji měl napětí, ale i pochopení. „Jsem trochu rozpolcený,“ přiznal po chvíli. „Nechci, abys trpěla. Ale taky nechci, aby se máma cítila odmítnutá.“
„Já nechci, aby zmizela z tvého života... Ale potřebuju prostor. My potřebujeme prostor.“
Znovu byl chvíli ticho. Pak přikývl. „Odteď k nám bude chodit na návštěvy jen po ohlášení. Řeknu jí to.“
„Děkuju,“ zašeptala jsem.
Následovaly dva týdny ticha. Žádné nečekané návštěvy, žádné poznámky k tomu, jak to u nás vypadá. Měla bych být šťastná, v bytě byl klid, ale čím déle to ticho trvalo, tím víc jsem se cítila provinile.
Patrik stále mlčel. Přestali jsme si po večerech povídat. Jen seděl s mobilem v ruce, ale nic si na něm neprohlížel. Zíral do prázdna. Neptala jsem se. Nechtěla jsem ho tlačit do rozhovoru, na který asi nebyl připravený.
Tchyně začala respektovat naše pravidla
Jedno odpoledne, když jsem se vracela z nákupu, zazvonil telefon. Zvedla jsem to a zaslechla jsem známý hlas. „Promiň, že ruším... Mohla bych se na chvilku stavit? Přinesla bych dýňovou polévku, Patrik ji vždycky miloval...“ řekla tchyně.
Ztuhla jsem. Nečekala jsem to. V hlavě mi vířily různé myšlenky, ale řekla jsem jen, ať se staví v sedm. Přišla přesně na čas, jako by jí opravdu záleželo na tom, aby to tentokrát bylo podle mě. Přinesla polévku a neokomentovala vůbec nic – ani závěsy, ani věšák s bundami v předsíni, ani obraz, který stále visel nakřivo.
„Máte tu příjemnou atmosféru,“ řekla a dívala se na lampičku na parapetu. „A to je asi to nejdůležitější, že?“
Neodpověděla jsem hned. Pořád jsem byla ve střehu. „Děkuju za polévku,“ řekla jsem klidně. „A že jsi zavolala.“
„Bude to tak lepší,“ odpověděla. „Opravdu jsem nechtěla, abys měla pocit, že tě někdo sleduje.“
Patrik se na mě usmál. A já si poprvé po dlouhé době pomyslela, že to možná vůbec nebyl boj o moc, ale jen hledání hranic, které jsme si ještě neuměli společně nastavit...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Doporučené video
Související články
