Ema (30): Tchyně nám chodila pomáhat a potají vyjídala ledničku. Když jsem ji přistihla, ještě se urazila

Přestože pocházíme ze stejného města, s Petrem jsme se poznali až na vysoké škole v Praze. Oba jsme vystudovali techniku a podařilo se nám získat slušné stáže. Měli jsme štěstí – brzy z toho byly pracovní smlouvy. Naše platy sice nebyly závratné, ale na začátek to stačilo. Byli jsme hrdí, že už nemusíme bydlet na koleji a pomalu si budujeme vlastní život...

Mohlo by Vás zajímat:

Jitka (34): Tchyně mě trápí, protože nemáme děti. Ještě horší je, že manžel se mě nezastane

Získali jsme byt

Po několika letech se ale ukázalo, že to nestačí. Chtěli jsme založit rodinu a s tehdejšími podmínkami, a hlavně financemi, to prostě nešlo. Rozhodli jsme se vrátit do našeho rodného města, protože Praha už byla nad naše možnosti. Věřili jsme, že tam si najdeme práci a pronajmeme si větší byt za podobnou cenu, jako stojí garsonka v hlavním městě.

Nakonec jsme si ale nic pronajímat nemuseli. V té době bohužel zemřela moje teta, což, paradoxně, přineslo i něco pozitivního. Teta žila v bytě, který patřil mojí mámě. Nebyl sice velký, ale měl dva pokoje, kuchyň a koupelnu. Máma ten byt hned přepsala na mě. Potřeboval kompletní rekonstrukci – teta dlouho stonala a nic se tam nedělalo.

Byla jsem šťastná. Nemuseli jsme řešit nájem ani hypotéku a konečně jsme mohli pomýšlet na rodinu. Moji rodiče byli nadšení, že jsme zpátky. Konečně jsme se mohli vídat častěji než jen párkrát do roka. A Petrovi rodiče? Říkali, že se jim stýskalo. Ať jsme jeli ke kterýmkoli rodičům, vždycky nás zahrnuli péčí. Odjížděli jsme s domácími marmeládami, vývarem nebo jídlem v krabičkách. Volali jsme si často, ptali se, jak se máme, co potřebujeme. Když jsme onemocněli, radili, co si vzít, kam jít. O to větší šok přišel později...

Mohlo by Vás zajímat:

Renata (37): Děti našly peněženku plnou peněz. Chtěla jsem ji vrátit, ale tchyně si myslí, že jsem se zbláznila

Tchyně mě zaskočila

Petrova máma bydlela kousek od nás, a tak k nám chodila často. Pomáhala třeba s úklidem, protože rekonstrukce se vlekla a všude byl prach a nepořádek. Když jsem zjistila, že se z lednice ztrácí jídlo, myslela jsem, že si něco vzali zedníci. Rozhodla jsem se mávnout nad tím rukou. Bylo by sice lepší, kdyby to normálně řekli, ale chtěla jsem to všechno mít co nejdřív za sebou.

Jednou zedníci nedorazili, byli jsme domluveni, že si v pátek vezmou volno a budou mít prodloužený víkend. Petr zůstal déle v práci a já mu chtěla večer ohřát jídlo. V lednici jsem měla odložený hrnec s masem a omáčkou, jenže byl prázdný. Rychle jsem mu udělala míchaná vajíčka, která má rád.

Druhý den přišla tchyně. Rozhodla jsem se zeptat se jí na mizející jídlo.

„To je tvoje povinnost,“ řekla mi

Nevěřila jsem vlastním uším. „Promiň, co je moje povinnost?“ zeptala jsem se.

„Nemyslíš si snad, že sem chodím jen tak z dobré vůle, že ne? Pomáhám ti. Tak mám nárok na jídlo...“

S vypětím všech sil jsem se snažila zůstat klidná. „Samozřejmě, klidně si posluž. Jen nechápu, proč mizí porce pro několik lidí.“

„No... to proto, že nosím i Karlovi,“ zmínila mého tchána. „I když říkal, že tvůj vývar je šíleně mastný. Už ho raději nevař...“

Mohlo by Vás zajímat:

Lída (31): Tchyně mi na rodinném setkání prozradila, že mě manžel podvedl. Věděla o tom už dva roky

Manžel se mě zastal

Byla jsem z toho v šoku. Vařím snad ve firemní jídelně? „Budu vařit to, na co mám chuť,“ odpověděla jsem.

„Ale holčičko, to se pleteš. Jsi moje snacha, to znamená nějaké povinnosti,“ nadhodila.

Naštěstí jsem jí už nestihla říct víc, protože ve dveřích se objevil Petr. Musel slyšet, o čem se hádáme. „Mami, tohle je náš domov. A Ema si zaslouží respekt.“

„A já snad ne?“ vyjela na něj.

„My si tě vážíme, ale, mami, ty se chováš otřesně. Stydím se za tebe. A ne, nemáme povinnost tě živit. Vždyť nejsi tak stará...“

Viděla jsem, že to v něm vře, ale držel se. Já už bych to nezvládla. Tchyně mrštila špinavou utěrkou o zeď, hned se tam udělala šmouha. Pak beze slova odešla a zabouchla za sebou dveře.

Zakryla jsem si obličej a rozplakala se.

„To bude dobrý, lásko,“ zašeptal Petr a políbil mě do vlasů. „Zeď přemalujeme. A máma to přehnala...“

Od té chvíle uplynul měsíc. Tchyně se neozvala, tchán taky ne. Ani nám neodpovídají na zprávy. Mně je to jedno, ale je mi líto Petra, přeci jen jsou to jeho rodiče. Naštěstí se moji rodiče zachovali skvěle, nadále nám pomáhají a jsou nám oporou. Díky nim víme, že v tom nejsme sami...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Aneta (32): Tchyně mě na svatbě zastínila svým outfitem. Kvůli tomu se jí směje celá rodina

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].