Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Lída je v šoku. Na grilování s rodinou se dozvěděla, že ji manžel podvedl na rozlučce se svobodou. Podle tchyně to není jediný jeho úlet. Lída nechápe, proč jí o tom neřekla už dřív.
Kdybych měla své manželství popsat jedním slovem, dlouho bych váhala mezi „pohádkou“ a „omylem“. Opravdu to dlouho vypadalo jako pohádka, jenže nedávno jsem zjistila něco, kvůli čemu jsem pochopila, že moje manželství je jeden velký omyl...
Druhé výročí svatby
Po svatbě bylo všechno fajn. Jenže časem tahle idyla začala blednout. Můj manžel Aleš se vracel domů pozdě, uzavíral se do sebe a já předstírala, že si toho nevšímám. Možná ze strachu, že se něco kazí. Možná z pohodlnosti. Dodnes to nevím přesně.
Když se blížilo druhé výročí naší svatby, rozhodli jsme uspořádat grilovačku na zahradě u jeho rodičů. Měla to být hezká akce s dortem, rodinou a vzpomínkami na svatbu. Doufala jsem, že to nějakým způsobem mezi námi zase trochu zažehne jiskru. Měla jsem v plánu, že mu ve vhodnou chvíli pošeptám, že uvažuju o dítěti.
Ten den jsem si vzala lehké květované šaty, upekla cheesecake a sehnala jsem dobré víno. Co by se mohlo pokazit?
Tchyně mě šokovala
Všechno začalo docela nevinně. Ve vzduchu voněly buřty a žhavé uhlíky. Aleš se potil u grilu, jeho táta stál vedle něj a „pomáhal“, což znamenalo hlavně komentáře a posměšky. Děti jeho sestry pobíhaly po trávníku a já seděla s vínem vedle tety Marie a poslouchala historky o nové práci její dcery.
Tchyně pila ten večer trochu víc než obvykle – nejdřív bílé víno, pak nějaký likér, co přivezl bratranec. Tváře jí zčervenaly a byla trochu moc hlasitá. „Hele, víte co?“ zvedla najednou skleničku. „Měli bychom si připít! Na naše hrdličky! Vždyť mají výročí!“
Všichni souhlasili, někdo zatleskal, jiný vtipkoval o tom, jak jsme to mohli spolu vydržet tak dlouho. Aleš mě objal a políbil na čelo. Na chvíli jsem se zase cítila jako ta holka ze svatby – zamilovaná a šťastná.
A pak tchyně odložila skleničku na stůl, zhluboka se nadechla a vyhrkla: „Víš, Lído, Aleš tě na rozlučce se svobodou podvedl...“
Manžel mě podvedl
Ztuhla jsem. Chvíli jsem si byla jistá, že jsem se přeslechla. Nebo že je to jen nějaký hloupý vtip, který skončí smíchem. Aleš se díval na svou matku, jako by nevěřil, že to vážně řekla. Viděla jsem, jak mu z obličeje mizí krev. „Mami...“ začal potichu.
Ale ona jen mávla rukou a vesele dodala: „No tak. Lepší teď než až budete mít děti, ne? Nač žít ve lži...“
Podívala jsem se na Aleše. V očích měl paniku. Nezapíral ani se nevymlouval. Jen tam stál s pootevřenou pusou a hledal slova. Třásly se mi ruce, tak jsem skleničku postavila na stůl. Dívala jsem se na ně – na tchyni, usměvavou, jako kdyby vyhrála nějakou hru, a na Aleše, který vypadal, jako by z něj právě vyprchal život.
„Je to pravda?“ zeptala jsem se tiše. „Podvedl jsi mě?“
Aleš otevřel pusu, ale neřekl nic. Nic... A v tom tichu jsem najednou všechno pochopila. Sundala jsem si prstýnek. Studil mě v dlani. Položila jsem ho doprostřed stolu, mezi misku s okurkami a lahev vína. „Dobrou chuť,“ řekla jsem a odešla. Neohlížela jsem se...
Podvedl mě na rozlučce se svobodou
Seděla jsem v autě a zírala před sebe, jako bych doufala, že se každou chvíli probudím. Aleš mlčel, pak si těžce povzdechl. „Lído, byl to jen jedenkrát. Byl jsem opilý, byla to rozlučka...“
„A co jako?“ přerušila jsem ho, aniž bych na něj pohlédla. „Den nato sis mě vzal.“
Podívala jsem se na něj. Byl bledý, roztřesený, ale v jeho očích jsem neviděla lítost. Jen strach. „Nic to neznamenalo,“ zašeptal. „Vážně... Ani nevím, jak se jmenovala.“
Zatnula jsem ruce v pěst. Srdce mi divoce bušilo. „Dva roky jsem žila s člověkem, který neměl odvahu říct mi pravdu. Díval ses mi do očí a přál mi k výročí, i když jsi to udělal... Jak ti mám věřit?“
Zavřel oči a zaklonil hlavu. „Protože jsem se bál. Bál jsem se, že tě ztratím.“
„A teď už se nebojíš?“ zeptala jsem se. Nečekala jsem na odpověď, otevřela jsem dveře a vystoupila. Už jsem nechtěla nic slyšet.
Tchyně to věděla
Druhý den jsem šla k jeho rodičům. Bez ohlášení. Tchyně mi otevřela dveře v teplácích s hrnkem kávy v ruce. Když mě uviděla, zvedla obočí, ale nic neřekla. Vešla jsem mlčky a posadila jsem se ke kuchyňskému stolu. „Jak je možné, že jsi to věděla?“ začala jsem klidně, i když se mi klepaly ruce. „A proč jsi to řekla právě tehdy?“
Chvíli mlčela, pak si sedla naproti mně. „Protože už jsem se nemohla dívat, jak se navzájem obelháváte. Jak se ty sama obelháváš. Aleš není svatý. Myslíš, že to byla náhoda?“
Zatnula jsem zuby. Nechtěla jsem slyšet ten tón – povýšený, opovržlivý, jako by to byla její pomsta. „Kdo ti to řekl?“ zeptala jsem se.
„Jeden jeho známý. Byl na té rozlučce. Půl roku po svatbě jsme se náhodou potkali v obchodě. Řekl to jen tak mezi řečí, že tam byla nějaká holka, že to bylo divoký. A víš co? Tehdy jsem si řekla: Když mu to šlo tak snadno tehdy, co bude dál?“
Svého manžela vlastně neznám
Mlčky jsem na ni hleděla, zatímco se ve mně mísil vztek, ponížení, zklamání.
„Nebyla to jen jedna holka,“ dodala ještě tišeji. „Podle toho, co říkal, to byla pořádná party. A Aleš... ten vždycky tíhl k laciné zábavě. Možná sis myslela, že se změnil, ale on byl vždycky takový. Jen to uměl dobře skrývat.“
Vstala jsem. Věděla jsem, že pokud tam ještě chvíli zůstanu, vybuchnu. „Nevím, co bylo horší,“ zamumlala jsem. „Že mě podvedl, nebo že ty jsi to oznámila u grilu, jako bys vyprávěla historku z dovolené.“
„Chtěla jsem, abys konečně otevřela oči,“ řekla vážně. „Lepší pozdě než nikdy.“
Neodpověděla jsem. Otočila jsem se a odešla. Za sebou jsem nechala vůni kávy a ženu, které jsem nikdy doopravdy nerozuměla...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
