Kristýna (60): Můj manžel zemřel před pěti lety, ale já jsem se s tím stále nesmířila. Proč dobří lidé odcházejí tak brzy?

Vždycky jsem věřila v pravou lásku, takovou, která trvá až do konce života. Jsem vděčná, že jsem ji mohla zažít. Od chvíle, kdy mi zemřel milovaný manžel, ale nedokážu najít klid. Samota je krutá, rozkládá člověka zevnitř a bere mu radost ze života. Už nevěřím, že mě ještě někdy čeká něco hezkého. Jsem na to moc stará...

Mohlo by Vás zajímat:

Valerie (66): Můj syn si myslí, že po smrti manžela potřebuji péči. Zjistila jsem, že tím řeší svůj smutek

Můj svět se zhroutil

S Honzou jsem se seznámila v sedmnácti a hned jsem se do něj zamilovala. Nechápala jsem, že si mě všiml, byl starší a neuvěřitelně pohledný. Vždycky se kolem něj motala spousta obdivovatelek. Brzy jsme spolu začali chodit, za rok byla svatba a postupně jsem porodila dva syny.

Prožili jsme spolu šestatřicet nádherných let. Byli jsme sehraný a šťastný pár. Nikdy jsme se vážně nepohádali, tu a tam se možná objevily drobné neshody, ale rychle jsme si je vyjasnili. Žádná tichá domácnost, žádné naschvály. Každý den mi říkal, jak moc mě miluje.

Když se začal cítit špatně, myslel si, že je pouze unavený. „To nic není, jen moc pracuju,“ uklidňoval mě. Nakonec šel na vyšetření a výsledek byl hrozný. Lékaři jen krčili rameny, už se nedalo nic dělat. Dva měsíce nato Honza zemřel. Byla jsem s ním v nemocnici, držela jsem ho za ruku, když naposledy vydechl.

Už je to pět let, ale pořád jsem se z toho nevzpamatovala. Každý den chodím na hřbitov a nosím mu čerstvé květiny. Jsem zlomená, nedokážu si najít své místo ve světě bez něj. Moji synové mají o mě strach. „Mami, jen se v tom víc a víc utápíš,“ říkají mi pořád.

Vím, že mi chtějí pomoct. Navrhli mi, ať navštívím terapeuta. Neviděla jsem v tom smysl. Proč? Aby mi dal prášky, které mě jen otupí? Nikdo nepochopí tu prázdnotu, která ve mně zůstala. Ztratila jsem člověka, pro kterého bych udělala cokoliv. Nechci lhát, někdy přemýšlím o tom, že umřu. Chci být znovu s Honzou. Vím, že na mě čeká. Byli jsme si souzeni... a budeme spolu navěky. Tady pro mě už nic není...

Mohlo by Vás zajímat:

Ivona (64): Po smrti manžela mě trápila samota. Jeden inzerát v obchodě ale všechno změnil

Život bez něj nemá smysl

„Kristýno, co kdybys šla o víkendu s námi na kafe?“ ptá se mě moje nejlepší kamarádka Zuzka skoro každý týden. A já ji pokaždé odmítnu. Nechci se s nikým vídat a předstírat, že jsem v pořádku. Radši jdu na hřbitov nebo si prohlížím staré fotky. Na tomhle světě není spravedlnost. Dobří lidé umírají moc brzy, a ti špatní se mají skvěle. Jak by pak člověk neměl mít pocit křivdy?

Asi jsem pořád ještě nepřijala, co se stalo. Někdy si přeju, abych jako první odešla já. Není nic horšího než sledovat, jak umírá někdo, koho milujete. Ta bolest je nepopsatelná. Kdo to nezažil, nikdy to nepochopí.

„Měla bys chodit mezi lidi, ne se od nich izolovat,“ opakuje mi Zuzka.

„A proč? Abych poznala někoho nového? Na to už jsem stará...“

„Honza by nechtěl, abys trpěla. Chtěl by, abys nebyla sama.“

„Chybí mi. Nikdy ho nepřestanu milovat.“

„Nikdo neříká, že na něj máš zapomenout. Ale možná by sis měla přiznat, že odešel. A začít znovu žít...“

To, co říká Zuzka, dává smysl. Ale udělat to, tak to je úplně jiná věc...

Mohlo by Vás zajímat:

Evelína (46): Po smrti manžela jen přežívám. Stal ze mě totální introvert a bojím se, že už se to nezmění

Možná je čas smířit se s tím

I po těch letech jeho smrt pořád nesu těžce. Zuzka má pravdu, Honza by mě nechtěl vidět v tomhle stavu. Jenže já nevím, jak z toho ven. Jsem vyčerpaná. Je to břemeno, které se nedá unést.

Jednoho večera, když jsem se znovu rozbrečela bezmocí, se ve mně něco zlomilo. Zavolala jsem staršímu synovi a zeptala se, jestli by mi nepomohl objednat se na nějakou terapii. Překvapilo ho to, ale byl rád. „Asi ani nemám jinou možnost,“ řekla jsem smutně. „Je mi hrozně.“

„Mami, všichni se o tebe bojíme...“ řekl tiše.

„Vím, vždyť já to vím...“

Syn neztrácel čas, asi se bál, že si to rozmyslím. Nerozmyslela jsem si to, ale stejně jsem měla obavy. U terapeuta jsem nikdy nebyla. Nakonec to nebylo tak hrozné, to jen můj strach měl velké oči. Pořád nejsem stoprocentně přesvědčená, že mi to pomůže, ale řídím se jeho doporučeními.

Nemyslím si, že bych se ještě někdy dokázala otevřít novým věcem. A už vůbec ne novému muži. Láska je pro mladé. Ať si ji užijí. Kdo by taky chtěl unavenou, zlomenou šedesátnici? Vím, že Honzu už nikdo nepřekoná. Možná je mi prostě souzená samota. A možná je na čase to přijmout...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Věra (56): Po smrti manžela se konečně cítím volná. Nikomu to raději neříkám, rodina by mě zatratila

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].