Věra (56): Po smrti manžela se konečně cítím volná. Nikomu to raději neříkám, rodina by mě zatratila

Eduard (72) zemřel po krátké nemoci a já nemohla vůbec plakat. Zařizovala jsme vše potřebné. Byla jsem dlouho v šoku, protože jsem svému muži přizpůsobila celý dosavadní život. Pak jsem najednou zjistila, že chci všechno úplně jinak a nemusím se na nikoho ohlížet.

Mohlo by Vás zajímat:

Milada (50): Roky jsem plánovala odchod od despotického manžela. Jeden telefonát otočil můj život vzhůru nohama

Můj manžel byl pedant, budiž mu země lehká

Manžel mi imponoval už tehdy v mládí, kdy jsem se s ním dala dohromady s coby starším mužem. Měl jasnou představu o životě, jakou bych v něm měla hrát roli a kolik mu vychovat dětí. Dělala jsem všechno, co chtěl, a na svůj život si nestěžuji. Nic mi nechybělo, někdo by tvrdil, že jsem žila v přepychu.

Dvakrát jsme se stěhovali do jiného města, stavěli nový dům a já si nikdy nestěžovala. Přitom se mi nikdy nelíbilo místo, ve kterém žijeme. Snažila jsem se vychovat děti co nejlépe, být ženou, za kterou se Eduard nebude muset stydět.

Vždy jsem mu byla po vůli, zřídka jsme se hádali. Když mi bylo nejhůř, poplakala jsem si u kamarádky. Pak děti odrostly a já si najednou uvědomila náš věkový rozdíl. Eduard stárnul a trpěl různými chorobami. Měnila jsem se v jeho osobní zdravotní sestrou. Nakonec onemocněl tou nejagresivnější formou rakoviny.

Mohlo by Vás zajímat:

Tereza (33): Tvrdil, že je vdovec, a kupoval u mě kytky na hrob své ženy. Využil mne hrozným způsobem

Na pohřbu jsem se nemohla přimět k pláči

Po jeho smrti se mi ulevilo hlavně proto, že už netrpěl. Posléze jsem si uvědomila, že se mi lépe dýchá, a když mě všichni utěšovali, styděla jsem se. Ani jednou jsem nezaplakala. Ptala jsem se sama sebe, co je se mnou špatně. Vždyť jsem si svého manžela hluboce vážila!

Děti byly zdrcené, ale současně je zajímalo především dědictví. Já bych nejraději neřešila majetek a začala úplně znova. V novém městě, v malém útulném bytě s výhledem na řeku, o kterém jsem vždy tajně snila. Řekla jsem si nakonec, proč ne? Sebrala úspory a odjela do města, které jsem měla na celém světě nejraději.

V malém bytě se cítím mnohem lépe, našla jsem si obyčejnou práci, nemusím se z ničeho nikomu zpovídat. Všichni si myslí, že jsem se odstěhovala kvůli zármutku. Já si ale konečně užívám život podle svého. Manžel byl velký pedant, chtěl mít vše na minutu přesně na „svém“ místě. Teď si nemůžu vynachválit volnost.

Mohlo by Vás zajímat:

Marcela (33): Byla jsem majetkem násilníka. První facka nebyla tou poslední

Díky bohu za ty roky, co mám jen pro sebe

Občas mě napadá, jaké by to bylo, kdyby se Eduard dožil devadesátky. Já bych ho nikdy neopustila a ani by mě nenapadlo toužit po jiném životě. Nikdy bych ani nezjistila, co doopravdy chci a že mi může být o moc lépe.

Je to ode mě možná kruté, ale jsem šťastná, že mě osud zbavil starého života. Ničeho nelituji, jen si užívám přítomnosti a těším se z každého dne.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Klaudie (32): Vzala jsem si vdovce. Kvůli tchyni žiju ve stínu jeho mrtvé manželky