Facebook
Instagram
Evelína byla za Honzu vdaná dvacet pět let a vychovali spolu čtyři děti. Honza před rokem po těžké nemoci zemřel a Evelína je ztracená. Nemůže najít své staré já.
S Honzou jsme spolu začali chodit na střední škole. Byl to můj první kluk. Velká láska, kterou rozdělila až smrt.
Vychovali jsme spolu čtyři dcery
Samozřejmě jsme se uměli pohádat, ale s každým rokem hádek ubývalo, až zmizely úplně. Dovolím si tvrdit, že jsme s Honzou byli spřízněné duše. Jsem ráda, že jsem takovou velkou lásku zažila. Někdo takové štěstí nemá. Jen nemusela skončit tak tragicky. Dva roky jsme s Honzou chodili a pak se vzali. Rozhodně jsme se v manželství nenudili. Postavili jsme dům, postupně se nám narodili čtyři holky a jejich výchova nám dala zabrat.
Asi proto, že jsme byli aktivní sportovci, tahali jsme dcery na výlety od útlého věku. A to znamenalo jediné. Každý na zádech v krosně nosil jednu dceru ze skupiny mladších a ty dvě starší chodily samy. A když nemohly, speciálními popruhy jsme si je upevnili na břicho a chvíli jsme zvládli pokračovat v chůzi i takto. Zkrátka jsme jeli na plný plyn. Nic pro nás nebylo nemožné. Hned jak to šlo, jezdili jsme všichni na výlety na kole a zvládli jsme ušetřit i na dovolené u moře.
Manžel se dozvěděl děsivou diagnózu
Když Honza onemocněl, byla to rána z čistého nebe. Honza byl štíhlý sportovec. Stravoval se zdravě, nekouřil a neholdoval alkoholu. A přesto měl rakovinu žaludku. Když jsme se dozvěděli diagnózu, objímali jsme se a brečeli. Bohužel vzhledem k metastázám byla prognóza do budoucna špatná. Na jedné kontrole lékař Honzovi oznámil: „Je mi líto, ale máte před sebou maximálně rok, spíše méně.“ Myslela jsem, že mě informace rozerve srdce. Toho dne když Honza usnul, přísahala jsem sama sobě, že budu silná a až do jeho smrti budu mému muži oporou.
Honza trpěl velkými bolestmi a to, co jsem viděla a zažila, vrylo se mi pod kůži. Tolik utrpení. Tolik smutku a bolesti. I pro dcery to byla nelehká doba. Nejmladší dceři bylo sedmnáct let. Hodně jsme o všem spolu mluvily, ale na smrt rodiče nelze připravit. Dcery byly statečné. Trávili s tátou čas, který se krátil. Honza nakonec žil necelý rok. S jeho odchodem odešla i má veselá povaha. Při dojemném pohřbu jsme se s ním rozloučili a já od té doby přežívám sama. A někdy mám pocit, že moje duše odešla s Honzou.
Nejraději jsem ve své bublině
Už je to rok, co Honza zemřel a já funguji jako robot. Chodím do práce, ale straním se kolektivu. Naštěstí mám kolem sebe dobré lidi, které jsem poprosila o trpělivost. Stačilo naznačit, že jsem psychicky rozbitá a potřebuji klid. A oni se k tomu postavili skvěle. Ráno mě jen pozdraví a dál si mě nevšímají. Čekají. Když jsem na tom psychicky lépe, zajdu na kus řeči. Ale když jsem uzavřená, nechají mě ve své bublině. Má raněná duše nemá vliv na kvalitu odvedené práce. Soustředím se dobře. Jen se ze mě stal totální introvert. Stín. Smutná figurka.
Kdysi jsem bývalá veselá holka. Spokojená, usměvavá a upovídaná. To zmizelo. Já pevně doufám, že jednoho dne se probudím a svou ztracenou část osobnosti naleznu. Vím, že potřebuji čas na smíření se se životem, na odžití všeho zlého a smutného. Ale už jsem ze sebe zoufalá. Jak je někde více lidí, radši tam nejdu. Nejlépe se cítím doma, v šeru a tichu. Naštěstí si tuto formu regenerace mohu dovolit. Dcery studují vysokou školu a bydlí na koleji. Upřímně říkám, že kdybych měla malé děti, nezvládla bych to. Odchod mého milovaného manžela mi absolutně narušil vše. Mou podstatu. Můj život. Moje jistoty. Můj pocit bezpečí.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
