Facebook
Instagram
Když Anně zemřel tatínek, nejhůř to nesla maminka, která přišla o lásku svého života. Podlehl rakovině, kterou si uhnal kouřením. Anna se bála, jak to matka ustojí. Čekala cokoliv, ale ne to, jak se začala chovat. Byla zlá, nenávistná, roky se pořádně neusmála. Až to jednou všechno změnila náhoda.
Máma s tátou tvořili zamilovaný pár téměř třicet let. Není tedy divu, že se máma po tátově smrti změnila. Z veselé a pohodové ženské se stala zlá a nenávistná osoba, která se šířila jen zlo. Mámin úsměv jsem spatřila až po dvou letech. A přitom stačilo tak málo.
Když táta zemřel, bála jsem se o mamku
Táta byl silný kuřák, který bez cigarety nedal ránu. Nebylo moc velikým překvapením, když se dozvěděl, že má rakovinu plic. Měl jasný úkol - odložit cigaretu jednou provždy a doufat, že nemoc přemůže. Jenže, to by nebyl táta. Dělal to přesně naopak. Kouřil jak protržený a kvůli tomu s nemocí prohrával.
Táta zemřel před dvěma lety. Máma se o něj starala do poslední chvíle. Když bylo jasné, že se žádný zázrak nestane, začínala jsem se bát spíše o mamku. Byli s tátou jedno tělo, jedna duše. Neuměla jsem si představit, jak bude žít, až táta odejde. Malovala jsem si v hlavě různé scénáře, ale ani jeden z nich se nenaplnil.
Máma se první týdny utápěla v žalu. Mě i ségru Majdu od sebe odháněla. Tvrdila, že až se bude na návštěvy cítit, dá sama vědět. Čekaly jsme tři měsíce. Když se konečně ohlásila a pozvala nás obě na oběd, byly jsme rády. Nečekala jsem ale, jakou změnou máma prošla. Už ve dveřích mě sjela, co to mám za účes a jak to, že jsem zase přibrala.
Z mámy se stal zlý člověk
Ani na Majdě nenechala nit suchou. Vynadala jí, proč sebou bere děti, když truchlí. A taková byla vlastně každá návštěva. Máma do nás jen hučela a kritizovala všechno. Byla zlá až nenávistná. „Co to s mámou je?" zeptala jsem se Majdy v autě. „Nevím, ale je ostrá jako břitva," odvětila. „Co s tím budeme dělat?" zoufala jsem. Ona se zmohla jen na pokrčení ramen.
Zkusily jsme s Majdou všechno možné. Vytáhly jsme mamku na víkend na chalupu - špatně. Pozvaly jsme ji na výstavu květin, které tak miluje - také špatně. Všechno jí vadilo, pořád se mračila a nadávala. Po téměř roce jsem to vzdala. „Už asi taková zůstane," posteskla jsem si manželovi Kájovi. Neměl na to co říct.
A pak se stalo něco, co zamíchalo kartami. Kája našel výhodný last minute zájezd k moři. Chtěli jsme letět, jen jsme neměli kam dát našeho psa, čubinu Rozárku. „Zkusíme tvou mámu? Třeba nám ji pohlídá," navrhnul. „Máma? Ta určitě," zavrhla jsem jeho nápad. Nakonec se ukázalo, že nemáme na výběr. Pokud chceme letět, pes půjde k mámě.
Mámu rozveselil až náš pes
Nedávala jsem jí to záměrně vědět dopředu. V den odletu jsem u ní zazvonila se psem v tašce a pytlem granulí. „Nutně potřebuji, abys nám týden pohlídala psa. Tady máš instrukce na papíře a za týden čau," vyrazila jsem ze sebe a vzdálila se rychlým krokem. Z dálky jsem slyšela mámu, jak nadává, že toho psa doma nechce. Bylo to hop nebo trop.
Máma mi poslala smsku, kde mi dávala najevo, že tohle se nedělá. Jenže když jsem si za týden pro Rozárku jela, stalo se nečekané. „Myslíš, že bys mi ji tady ještě týden nechala? My jsme se nějak sblížily," špitla máma s úsměvem a mazlila psa v náručí. Konečně jsem zase viděla tu starou dobrou a milující mamku. Pes u ní nakonec zůstal natrvalo. Máma má důvod k radosti a ve finále to ocenila i Rozárka. Máma s ní už teď nachodila víc než my za celou dobu, co jsme ji měli doma.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
