Lenka (26): Táta zmizel z mého života před dvaceti lety. Našla jsem ho na sociálních sítích, má novou rodinu a psa s mým jménem

Bylo mi teprve šest, když táta zmizel z mého života. Nestalo se to po žádné velké hádce s mámou, ani tomu nepředcházelo nějaké varování. Jednoho dne prostě odešel a už se nevrátil. Máma mi nejdřív tvrdila, že je na služební cestě. Později o něm přestala mluvit úplně. Jenže to, že se o něm nemluvilo, ještě neznamenalo, že jsem na něj zapomněla.

Mohlo by Vás zajímat:

Zuzka (26): Když jsem náhodou uviděla tátovu novou přítelkyni, vyrazilo mi to dech. Je stejně stará jako já a navíc ji dobře znám

Záviděla jsem ostatním dětem

Děti vnímají mnohem víc, než si dospělí myslí. Chápala jsem, že mezi rodiči došlo k něčemu špatnému. Pravdu jsem se dozvěděla až o mnoho let později, když mi máma řekla, že ji táta podvedl. Nezbylo mi nic jiného než se naučit žít bez něj.

Ve škole jsem na otázku, jestli mám tátu, odpovídala, že ano, ale nevím, kde je. Snažila jsem se vytěsnit vzpomínky, které jsem na něj měla – i když to nebylo jednoduché. Časem bledly a já si přála, aby zmizely úplně. Záviděla jsem spolužákům, kteří své otce měli. Ten můj byl pryč a máma se snažila dělat všechno pro to, aby mi ho nahradila.

Vím, že v šuplíku schovávala jednu jeho košili. Myslela si, že jsem si toho nevšimla, ale občas jsem ji zahlédla, jak tu košili vytahuje a něžně po ní přejíždí prsty. Nikdy ho nepřestala milovat, přestože by to nahlas nepřiznala. S žádným jiným mužem už se nikdy nezapletla, i když někteří to zkoušeli.

Obdivuji ji za to, jak mě vychovala sama. Neměla žádnou pomoc – její rodiče s ní přestali mluvit, když otěhotněla. Neschvalovali její vztah s mým tátou. Nikdy jsem je nepoznala a máma o nich moc nemluvila. Všechno zvládla sama. Za to jí budu navždy vděčná. Máme spolu skvělý vztah. Přesto jsem v sobě vždycky cítila prázdné místo. To místo patřilo mému otci. A po letech moje zvědavost nakonec zvítězila...

Mohlo by Vás zajímat:

Teodor (19): Rodiče jsou rozvedení a táta se mnou nikdy nebyl na pořádné dovolené. Hlavně, že má na pivo a fotbal

Chtěla jsem najít tátu

Dvacet let po tátově odchodu jsem se ho rozhodla najít. Díky sociálním sítím jsem ho našla rychleji, než jsem čekala. Přestože moje vzpomínky už byly hodně matné, poznala jsem ho na první pohled. Na fotce pózoval s nějakou ženou a dcerou – svou novou rodinou. Zabolelo mě to, zvlášť když jsem si uvědomila, že já žádné fotky s ním nemám. Možná nějaké existovaly, ale máma je asi vyhodila.

Když jsem procházela jeho profil, třásly se mi ruce. Na mnoha fotkách byl pes. Pod jednou fotkou stálo: „Představujeme nového člena rodiny – roztomilou Lenku.“ To mě zasáhlo. Byla to náhoda? Nebo psa pojmenoval po mně? Co si o tom mám myslet? Odložila jsem telefon, ale nemohla jsem na to přestat myslet.

Trvalo mi dlouho, než jsem se odhodlala mu napsat. Ani jsem si nebyla jistá, jestli to opravdu chci. Nakonec jsem to ale udělala. „Ahoj, tady Lenka, tvoje dcera. Nevím, jestli si na mě pamatuješ, ale já na tebe ano. Je těžké uvěřit, že máš psa se stejným jménem.“ napsala jsem mu.

O pár hodin později odpověděl a navrhl setkání. Řekla jsem si, že když jsem udělala první krok, dotáhnu to do konce.

Mohlo by Vás zajímat:

Lenka (26): Táta odešel od mámy, když bojovala s rakovinou. Ona mu nakonec odpustila, ale já to nedokážu

Setkali jsme se

Na setkání s tátou jsem dorazila se sevřeným žaludkem. Nic jsem si od toho neslibovala, ale přesto jsem to silně prožívala. Přivítal mě přívětivě a objednal kávu.

„Proč?“ zeptala jsem se. Byla to otázka, která mě pronásledovala celé roky. Teď jsem mu ji konečně mohla položit.

Sklopil oči. „Ne že bych tě nechtěl najít...“ řekl tiše.

„Tak proč jsi to neudělal?“ vyhrkla jsem.

„Styděl jsem se za to, co se stalo mezi mnou a tvojí mámou...“ přiznal.

„Až tak moc, že jsi mě vymazal ze svého života?“

„Tak to nebylo... Nikdy jsem na tebe nezapomněl.“

„Přesto jsem musela já vyhledat tebe.“

„Vím, a je mi to líto. Možná mi jednou odpustíš...“

„A proto jsi pojmenoval psa po mně?“ přerušila jsem ho.

Zatvářil se rozpačitě. Pak se zeptal, jak se má máma. Řekla jsem, že dobře, že je šťastná. Nevysvětlovala jsem mu, jak moc jí ublížil...

Mohlo by Vás zajímat:

Amálie (18): Myslela jsem si, že můj otec je po smrti. Nedávno jsem ale zjistila, že máma mi celý život lhala

Některé věci se napravit nedají

Neměla jsem v úmyslu naše setkání protahovat. Popravdě jsme si neměli o čem povídat a chvílemi bylo trapné ticho. „Uvidíme se ještě někdy?“ zeptal se, když jsme se loučili.

„Nemyslím si. Není to dobrý nápad...“ dodala jsem. Nečekala jsem na odpověď a prostě jsem odešla.

Můj táta má nový život a rodinu, do které nepatřím. Uvědomila jsem si, že vztah s ním vlastně nepotřebuji. Chyběl mi v době, kdy jsem ho nejvíc potřebovala. Některé věci se napravit nedají – a ani by se o to člověk neměl snažit.

Přesto nelituju, že jsem ho našla. Potřebovala jsem uspokojit svou zvědavost. Stálo to za to? Ano i ne. To, že je mým biologickým otcem, už dnes nic neznamená. Zachoval se sobecky a zbaběle. Ale díky setkání s ním jsem mohla uzavřít jednu kapitolu svého života. Mámě to neřeknu, už si toho vytrpěla dost...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Žaneta (37): Táta se o mě vůbec nezajímal. Na stará kolena však vyžaduje pozornost a hraje na city

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].