Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Annin manžel drží doma kasu, počítá každou korunu, přestože to není nutné. Když její syn přišel s tím, že by chtěl nové tenisky, protože se ve škole stydí za ty svoje staré, Anna se rozhodla, že mu je pořídí. Manželovi se to vůbec nelíbilo.
Můj život je jako práce na dvě směny. Jedna je oficiální, tedy moje zaměstnání, a ta druhá neviditelná, protože jsem matka, manželka a strážkyně domácí pohody. Navenek bylo všechno v pořádku, ale někdy, zvlášť večer, když doma zavládlo ticho, jsem cítila neklid. Jako by mi život protékal mezi prsty a já ho nedokázala zastavit.
Nechci, aby se syn stal terčem posměchu
Můj syn Michal je pro mě vším. Je to vysoký čtrnáctiletý kluk, má nesmělý úsměv a hlavu plnou snů. Chtěla jsem, aby měl všechno, co mně v jeho věku chybělo. Až příliš dobře jsem si pamatovala, jaké to bylo stát před školou v teniskách z tržnice, zatímco ostatní holky se promenádovaly ve značkových keckách. Pamatuju si smích za zády, šepot, ten pocit ponížení. Pamatuju si, jak jsem radši zůstala doma, než abych musela poslouchat, že „přišla chudoba“. Tenkrát jsem si slíbila, že jestli někdy budu mít dítě, udělám všechno pro to, aby to nikdy nezažilo.
A teď nastala ta chvíle. Michal za mnou přišel s prosbou – vlastně spíš s nesmělým naznačením – že skoro všichni ve škole mají značkové tenisky. On je mít nemusí, jasně, ale „bylo by to fajn, mami“. V jeho očích jsem viděla strach. Ten, který jsem tak dobře znala. Strach z posměchu.
Věděla jsem, že manžel nebude souhlasit. Už roky počítal každou korunu, jako bychom žili na hraně propasti, i když to nebylo nutné. Čím dál častěji jsem měla pocit, že naše manželství je už jen sdílený nájem a složenky, ne společný život. Láska dávno vyprchala. Zbyla jen chladná praktičnost. Rozhodla jsem se vzepřít se tomu. Nedovolím, aby můj syn musel skrývat roztrhané tenisky a tvářit se, že mu to nevadí. I kdyby mě to mělo stát manželství...
Hádka s manželem
„Drahé tenisky, co za půl roku zničí?! To je šílenství!“ vztekal se manžel, když jsem mu řekla, co mám v plánu.
„To nejsou jen tenisky. Jde také o jeho sebevědomí,“ odpověděla jsem a snažila jsem se uklidnit jeho i sebe.
„Dřív se nosilo, co bylo, a nikdo z toho nedělal vědu,“ zavrčel manžel.
„Dřív? Dřív jsem brečela v šatně, protože se mi děti smály kvůli botám. Nechci, aby si tím Michal musel projít taky.“
Manžel přimhouřil oči. Rok od roku byl tvrdší, chladnější. Jako by se měnil v kámen. „Nekoupíme mu je. Konec diskuze,“ procedil a odešel z kuchyně.
Dívala jsem se za ním a cítila jsem křivdu, smutek, ale také odhodlání. Když se manžel nepostará o Michala, postarám se já. Sama...
Udělám, co považuju za správné
Druhý den bylo u snídaně ticho. Michal se přehraboval v misce s cereáliemi, jako by neměl chuť jíst. Sedla jsem si naproti němu. „Někdy musíš udělat věci po svém,“ řekla jsem tiše.
Podíval se na mě. Na zlomek sekundy jsem v jeho očích zahlédla jiskřičku naděje. Přikývl. Opatrně, jako by se tomu bál uvěřit. Byla jsem rozhodnutá. Věděla jsem, že manžel to vezme jako zradu. Udělá scénu a bude se chtít hádat. Ale když jsem se dívala na Michala – na jeho shrbená ramena, na ty až příliš dospělé oči – jinou možnost jsem neměla.
Milovat dítě je někdy tichá válka. Válka, ve které matka musí zvolit, koho ochrání: své manželství, nebo vlastního syna. Michal vyhrál...
Koupila jsem synovi drahé tenisky
Vešli jsme do obchodu, který voněl novotou. Michal si nervózně popotáhl batoh a rozhlížel se po regálech. Usměvavý prodavač hned přišel k nám. „Můžu vám nějak pomoct?“
„Sháníme... ty nejlepší tenisky do školy,“ řekla jsem dřív, než Michal stačil něco zamumlat.
Prodavač přinesl několik párů. Dívala jsem se na Michala, který si zkoušel tenisky, a cítila jsem, jak se mi svírá srdce.
„V těchhle budete král školy!“ zavtipkoval prodavač a ukázal na ty nejdražší.
Michal se na mě podíval. Ten pohled... byl tak důvěrně známý. Jako by říkal: „Mami, prosím...“
„Bereme je,“ řekla jsem rychle, než stihl promluvit rozum. Pak se dostavily výčitky. Tři tisíce utracené bez manželova vědomí... Ale když jsem viděla, jak Michal v nových teniskách poskakuje a tiskne si krabici od nich na hruď jako poklad, věděla jsem, že to stálo za to.
Přesto jsem cítila ten známý neklid, jako by tahle radostná chvíle byla jen ticho před bouří. No a co, ať se aspoň jednou cítí výjimečně. Aspoň jednou...
Manžel zuřil
Manžel přišel z práce dřív než obvykle. Hned z předsíně se ozval jeho ledový hlas: „Co to jako je?!“ V rukou držel krabici od Michalových nových tenisek. Obličej měl rudý vzteky. „Za mými zády?!“ zařval.
Michal vyběhl z pokoje a zůstal stát jako přimražený.
„Bylo to pro něj... A stálo to za to,“ zašeptala jsem. Srdce mi bušilo až v krku.
„Ale to jsou naše peníze! Naše rozhodnutí!“ sykl skrz zaťaté zuby.
„To nebyly jen tenisky,“ odpověděla jsem tiše. „Byl to kousek sebevědomí. Kousek štěstí...“
Podívala jsem se na Michala. Stál u zdi, shrbený, v očích měl strach. Tehdy se ve mně všechno zlomilo. Už nešlo o peníze. Ani o hrdost. Šlo o to, kdo opravdu vnímá naše dítě, a kdo vidí jen cenu věcí...
Syn se na mě může spolehnout
Manžel práskl dveřmi a odešel. Sedla jsem si na gauč. Michal stál pár kroků ode mě. Natáhla jsem k němu ruku. „Pojď sem, zlatíčko...“ zašeptala jsem.
Schoulil se v mém náručí, přesně tak, jako když mu bylo pět a bál se bouřky. Hladila jsem ho po vlasech. „Udělala jsem to pro tebe... Vždycky budu na tvé straně,“ zašeptala jsem. Neodpověděl. Jen mě objal ještě pevněji.
Večer tiše seděl ve svém pokoji a zíral do prázdna. Viděla jsem na něm, že chce něco říct, ale slova mu nešla přes rty. Nenaléhala jsem. Některé chvíle patří mlčení. Věděla jsem, že možná prohrávám boj o své manželství. Ale možná jsem vyhrála něco důležitějšího. Můj syn ví, že se na mě může spolehnout.
Stálo to za to? Hlavou mi vířily pochybnosti, ale uvnitř jsem cítila jediné: Kdybych musela, udělám to znovu...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Šárka Vaňková a Petr Vondráček si k sobě našli cestu po 20 letech: Toužím po svatbě, říká zpěvačka
Šárka Vaňková a Petr Vondráček si k sobě našli cestu po 20 letech: Toužím po svatbě, říká zpěvačka
Související články
