Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeMichala překvapilo chování jeho mámy. Po smrti táty moc netruchlila, dokonce si přivedla domů nového muže. A Michal si myslí, že s ním něco měla ještě v době, kdy jeho táta žil. Pak našel něco, co jeho podezření potvrdilo.
Po tátově smrti byl náš dům tichý, ale ne tím smutečním způsobem. Něco totiž viselo ve vzduchu. Máma přestala plakat až podezřele rychle. Ještě jsem ani nestihl uklidit jeho věci z garáže a ona už voněla novým parfémem. Na vdovu byla příliš upravená a klidná. Přemýšlel jsem nad tím, jestli ten muž, který se u nás začal náhle objevovat, nebyl v jejím životě už dávno předtím.
Máma má po tátově smrti až příliš dobrou náladu
Dva týdny po pohřbu mě máma požádala, abych přišel k večeři dřív než obvykle. Divil jsem se, protože od tátovy smrti jsme jedli nepravidelně a každý sám. Když jsem sešel dolů, našel jsem prostřený stůl – ubrousky, svíčky a pečené kuře. Máma na sobě měla šaty, které jsem nikdy předtím neviděl, a rty měla nalíčené na červeno. „Čekáme hosta,“ pronesla jakoby mimochodem.
Než jsem se stihl zeptat, o koho jde, zazvonil zvonek. Máma šla otevřít a přivedla vysokého, prošedivělého muže se širokým úsměvem a kyticí růží. „Ahoj, Michale. Hodně jsem o tobě slyšel,“ řekl vlídně.
Máma ho představila jako Pavla, kolegu z práce. Během večeře si vyměňovali pohledy, jaké jsem mezi ní a tátou nikdy neviděl. Bylo jasné, že se znají dobře. Až příliš dobře.
Zjistil jsem pravdu
Od toho večera se u nás Pavel objevoval stále častěji. Máma byla najednou nepřirozeně šťastná. Při vaření si pobrukovala a nakupovala oblečení, jako by chodila na rande. Jednou jsem se vrátil dřív ze školy a našel je, jak sedí blízko u sebe na pohovce a prohlížejí si stará rodinná alba. Když jsem se večer zeptal, jak dlouho Pavla zná, odpověděla vyhýbavě. Tehdy mi došlo, že si máma nenašla někoho po tátově smrti, ale spíš mu konečně dovolila vstoupit do našeho života.
Chtěl jsem znát pravdu. O víkendu jsem se rozhodl podívat do garáže. Bylo to tátovo útočiště, kam máma téměř nechodila. V krabici se starými dokumenty jsem našel jednu neoznačenou obálku. Uvnitř byla fotka mámy a Pavla na nějakém výletě. Nevypadali jako kolegové. Usmívali se na sebe způsobem, jakým se ona na tátu poslední roky neusmívala.
Pak jsem našel něco, co rozptýlilo všechny moje pochybnosti. Byl to lístek psaný tátovým charakteristickým písmem: „Vím o vás. Nevím, co s tím mám dělat.“ Datum bylo dva měsíce před jeho smrtí.
Jsou věci, které nelze vrátit zpět
Večer jsem položil fotku a vzkaz na stůl v kuchyni a čekal, až je máma uvidí. Když vešla a podívala se na ně, zbledla. „Kde jsi to vzal?“ zeptala se tiše. „V garáži. Táta se tím trápil, že?“ Neodpověděla hned. Jen si sedla a po chvíli přiznala: „Ale neodešel. Snažil se... mi odpustit. A já jsem se snažila to skončit, Michale, opravdu.“ Nevěřil jsem jí. Nebo jsem spíš nechtěl. Zradila nejen tátu, ale i mě.
Od toho večera se mezi námi rozhostilo ticho. Jiné než to po tátově smrti – chladné, těžké a nesmiřitelné. Začali jsme žít vedle sebe, ne spolu. Nikdy mi neřekla, jestli táta zemřel na infarkt kvůli stresu z toho, co zjistil. Nemusela. Stačilo mi vědomí, že trpěl, zatímco ona měla někoho v záloze. Někoho, kdo teď bez ostychu sedával u našeho stolu.
Nevím, jestli jí někdy dokážu odpustit. Možná ano, ale náš vztah už nikdy nebude jako dřív.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
